České filmové pohádky jako reflexe doby

Vánoce už doslova buší na dveře a stejně jako stromeček, cukroví, kapr a bramborový salát k nim již tradičně patří filmové a televizní pohádky, které mají v Česku velmi dlouhou tradici. Málokdo si však uvědomuje zajímavý paradox, že ačkoliv se pohádky odehrávají "za onoho času", tak mnohokrát přesně vystihují dobu, ve které byly natočeny. Pojďme si připomenout, jak se pohádky proměňovaly v závislosti na politických, společenských a kulturních změnách. Speciálně se zaměříme na kladné mužské postavy, na kterých se změny odrážely nejvíc.

Padesátá léta a budovatelství v pohádkách

Tradice filmových pohádek u nás začala v padesátých letech, tedy v období temném a ponurém, kdy probíhaly politické procesy a komunistická ideologie byla do lidí pumpována ze všech stran. Na povrch samozřejmě nemohlo být nic poznat a optimistické mimikry v podobě budování šťastných zítřků se přelily i do filmů, pohádky nevyjímaje. První českou filmovou pohádkou byla Pyšná princezna režiséra Bořivoje Zemana z roku 1952 (někdo by sice mohl za první pohádku považovat o rok staršího Císařova pekaře, ale ten obsahoval reálné postavy a odehrával se v konkrétní době), která měla všechny znaky budovatelských filmů, tedy masové scény, písně pracujícího lidu a zjevný sociální podtext. I přesto však vznikla klasická pohádka plná nesmrtelných replik, které národ dokáže citovat i pozpátku. Pyšná princezna vytvořila v postavě krále Miroslava (Vladimír Ráž) prototyp klaďase, který je tak dokonalý, až působí odlidštěně a navíc má potřebu všechny neustále poučovat.

Pyšná princezna zahájila v roce 1952 českou pohádkovou mánii.

Podobného ražení byla další Rážova další postava, tentokrát prostého rybáře v o dva roky mladší pohádce Byl jednou jeden král, která vznikla na motivy klasické pohádky Boženy Němcové Sůl na zlato opět pod taktovkou Bořivoje Zemana. Tato pohádka však byla velmi specifická v tom, že na rozdíl od předlohy nebyla hlavní rolí princezna Maruška (Milena Dvorská), ale její královský otec, kterého mistrovsky ztvárnil Jan Werich, jenž byl zároveň spoluautorem scénáře. Král Já I. nebyl vyloženě kladnou postavou, naopak odzrcadloval negativní vlastnosti jako sobectví nebo ješitnost, pročež celá pohádka oproti Pyšné princezně působí životněji, a to i přestože Maruška je takový král Miroslav v sukních (u ženské postavy to ale není tak otravné). Geniálním tahem bylo i obsazení krále komiků Vlasty Buriana do role rádce Atakdála, duo Werich - Burian tak dělá z pohádky spíše konverzační záležitost, pročež je budovatelský motiv potlačen do pozadí. Vyloženě nadčasové jsou postavy tří nanicovatých princů (Miroslav Horníček, Lubomír Lipský, Miloš Kopecký) zesměšňujících nabubřelé fanfarónství.

Jan Werich a Vlasta Burian předvedli v pohádce Byl jednou jeden král nezapomenutelný herecký koncert.

Třetí klasickou pohádkou na motivy Boženy Němcové byla Princezna se zlatou hvězdou (1959), kterou na rozdíl od dvou předchozích režíroval Martin Frič. I zde najdeme nutné zlo v podobě budovatelství, naštěstí je už spíše zprostředkované v postavě chůvy (Jarmila Kurandová) a její repliky k vyhnání zlého krále Kazisvěta (Martin Růžek). Princ Radovan (Josef Zíma) je pak na dlouhou dobu posledním zástupcem překladněných "supermanů". Divácky nejvděčnější jsou rozhodně postavy kuchaře (Stanislav Neumann) a kuchtíka Janka (Josef Vinklář).

Samostatným proudem byly ve druhé polovině padesátých let pohádky podle Jana Drdy, konkrétně Hrátky s čertem (1956, režie Josef Mach) a Dařbuján a Pandrhola (1959, režie Martin Frič). I těm se nevyhnula jistá ideologičnost, což bylo pochopitelné, když Drda byl přesvědčený komunista. Na druhou stranu však jejich kouzlo tvoří zejména přítomnost nadpřirozených jevů (čerti, Smrťák), avšak výrazně zkomičtělých. Tyto pohádky zároveň vytvořily nový prototyp postavy hlavního klaďase - rebelujícího prostého muže z lidu, který není neomylný, viz. jak Martin Kabát (Josef Bek) zapomene na úpisy nebo jak Kuba Dařbuján (Jiří Sovák) opije Smrťáka (Václav Lohniský), což jim však jen dodává na lidskosti. Typ rebela (ať už lidového či později aristokratického původu) se stal jednotícím pro hlavní mužské role ve většině následujících předrevolučních pohádek. Drdovy pohádky navíc prokázaly vděčnost Stanislava Neumanna pro vedlejší komické role, jakými byl kartami posedlý čert Omnimor, jeden ze dvou hloupých venkovských čertů (společně s Františkem Filipovským) v Hrátkách s čertem, nebo ňoumovitý děda Pšuk v Dařbujánovi a Pandrholovi. Drdovy pohádky v pozdějších dekádách zažívaly comebacky nejprve v televizní podobě (Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, Pohádka o mokrosuchém štěstí, O hloupé havířce) a následně pod taktovkou Zdeňka Trošky (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Z pekla štěstí, Nejkrásnější hádanka)

Drdovy pohádky jsou esencí humoru a lidovosti, Hrátky s čertem nejsou výjimkou. 

Pouze jediný zářez měly v padesátých letech pohádky podle Karla Jaromíra Erbena a to konkrétně pohádku Obušku, z pytle ven! z roku 1955, která vznikla pod režijní taktovkou Jaromíra Pleskota. I tato pohádka řeší problémy sociální nerovnosti, ale její bezejmenný hlavní hrdina ve výtečném podání Ladislava Peška se vymyká jak z typu "supermana", tak rebela, a zastupuje v pohádkové filmografii celkem ojedinělý typ bezelstného naivky.

Zlatá léta šedesátá a vznik pohádkového muzikálu

Dostáváme se do šedesátých let, období politické oblevy a výrazného kulturního rozmachu. Tato dekáda nám přinesla jen jednu pohádku, která však byla etalonem šedesátkové kultury. Šíleně smutná princezna (1968), která znamenala po čtrnácti letech návrat Bořivoje Zemana k pohádkám, nebyla klasickou pohádkou, ale prvním pohádkovým muzikálem, který byl u nás natočen. Hudba Jana Hammera byla na svou dobu velmi svěží a jen podkreslovala šedesátkově "rozevlátou" atmosféru. Trefou do černého bylo obsazení Václava Neckáře do role prince Václava, čímž vznikla nová větev rebelských typů - prince rošťáka. Helena Vondráčková byla sice herecky topornější než Neckář, ale na druhou stranu předvedla parádní zpěvácký výkon v písni Slza z tváře padá. A opět tu máme nadčasové záporáky, jelikož dva vykutálení rádcové (Josef Kemr, Darek Vostřel), kteří stále kují pikle, spekulují a intrikují, jsou prototypy podvodníčků, jakých máme v politice plno dodnes.

První pohádkový muzikál Šíleně smutná princezna propojil svět pohádek se světem pop music obsazením Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře.

Co se týče pohádkových muzikálů, tak další dva vznikly koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jako televizní filmy - Popelka (1969) a Zlatovláska (1973). Obě pohádky režírovala Vlasta Janečková a o hudbu se postaral Angelo Michajlov. Na rozdíl od experimentálnějších filmových pohádek se tyto televizní více držely původní předlohy. Obě mají navíc společný fakt, že hlavní dvojice zastínily vedlejší postavy, zejména oba hlavní záporáci - macecha Dany Medřické a zlý král Jiřího Holého byli perfektní.

Sedmdesátá léta - éra nepolitických pohádek

Po roce 1968 a vpádu sovětských vojsk začala v Československu normalizace. Pro filmové pohádky to však paradoxně znamenalo konjunkturu, jelikož ve výrobních plánech se objevovala primárně nekonfliktní témata, kam dětské filmy včetně pohádek patřily. S určitou nadsázkou se dá říct, že sedmdesátá a osmdesátá léta byla zlatou érou českých pohádek. V první normalizační dekádě byly pohádky zcela odpolitizované, což jim však oproti těm padesátkovým jen prospělo. Vlajkovou lodí sedmdesátkových pohádek jsou jednoznačně Tři oříšky pro Popelku Václava Vorlíčka, které vznikly v koprodukci s NDR a na rozdíl od tradičnější televizní Popelky byla filmová Popelka na svou dobu velmi moderní, což se týkalo i samotné hlavní postavy ve výtečném podání Libušky Šafránkové. Na rozdíl od unylé Evy Hruškové byla Šafránková plná života, přidrzlá a emancipovaná, přičemž právě tato odlišnost udělala ze Tří oříšků pro Popelku nesmrtelnou klasiku, bez které si už dnes nedokážeme představit Vánoce. Šafránková celému filmu jednoznačně dominovala, ostatní herci jí pouze zdatně sekundovali a to i včetně Pavla Trávníčka, jehož princ zapadl do tehdy dominantního typu rebelů, ale jelikož Trávníček byl vždy spíš klasický romantický typ, tak jeho rebelství až tak nevyznívalo (ale je dost možné, že to byl záměr).

Superstar mezi českými pohádkami. Tři oříšky pro Popelku v hlavní roli s okouzlující Libuškou Šafránkovou si získaly světovou popularitu včetně norského remaku Tři přání pro Popelku (2021).

Václav Vorlíček natočil v sedmdesátých letech ještě dvě pohádky: Jak se budí princezny (1977) a Princ a Večernice (1978). V prvně jmenované, která byla filmovou adaptací Šípkové Růženky, je postava prince Jaroslava (Jan Hrušínský) i přes ňoumovské působení rovněž skrytým rebelem, takže se dá s jistotou tvrdit, že to byla Vorlíčkova strategie. Celé pohádce však jednoznačně kraluje Vladimír Menšík v roli mlsného sluhy Matěje, který hláškuje jako o život. Se Třemi oříšky má tato pohádka společnou mj. hudbu Karla Svobody v čele s megahitem Karla Gotta (jen na rozdíl od Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? zaznělo Jdi za štěstím pouze instrumentálně, naopak v písni O šípkových růžích slyšíme hlas Heleny Vondráčkové). Třetí Vorlíčkova pohádka Princ a Večernice (původně Slunečník, Měsíčník a Větrník) už byla sice bez Gotta a Svobody, ale opět tu byl Menšík (jako král), vrátila se Šafránková (jako Večernice) a opět byl princ maskovaný rebel (tentokrát hraný slovenským hercem Jurajem Ďurdiakem).

Jednou nohou v kategorii pohádek ještě stojí další Vorlíčkův film - komedie Dívka na koštěti (1971), která se však převážně odehrává v reálném světě. Něco podobného se dá říct i o muzikálu Ať žijí duchové (1977) Oldřicha Lipského a Zdeňka Svěráka. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pak vznikl nejslavnější pohádkový seriál Arabela (1980), který se později dočkal jak spin-offu Rumburak (1984), což byl film i seriál, tak i pokračování Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek (1993), všechno v režii Václava Vorlíčka.

Rumburak (Jiří Lábus) - nejslavnější český pohádkový záporák

I tato dekáda měla (vedle televizní Zlatovlásky a polopohádkového Ať žijí duchové) jeden čistě pohádkový muzikál - Honza málem králem (1978). Tato humorná pohádka byla labutí písní matadora Bořivoje Zemana, který stejně jako v Šíleně smutné princezně vytěžil svět pop music, když do hlavní role obsadil Jiřího Korna (avšak předabovaného Michalem Pavlatou), přičemž jeho Honza byl oproti Vorlíčkovým princům návratem k lidovým typům.

V sedmdesátých letech vznikaly i umělecké pohádky, které nebyly tak úplně pohádkami a spíš stály na pomezí fantasy a hororu. Do této kategorie patří zejména Radúz a Mahulena (1970) Petra Weigla podle dramatu Julia Zeyera, Princ Bajaja (1971) Antonína Kachlíka a Panna a netvor (1978) Juraje Herze, což byla vlastně Kráska a zvíře Františka Hrubína. Začátkem osmdesátých let se do této kategorie zařadil ještě Třetí princ (1982) Antonína Moskalyka, který zopakoval osvědčené spojení Trávníčka a Šafránkové, tentokrát dokonce v dvojrolích.

Pohádková satira let osmdesátých

Osmdesátá léta však přála úplně opačnému proudu pohádek - humoristickému a satirickému. Ano, mírné povolování šroubů utažených tuhou normalizací umožňovalo čím dál více pronikání satiry do filmů, avšak ta musela být setsakra dobře maskovaná. V roce 1982 natočil režisér Radim Cvrček humornou pohádku Za humny je drak, která se (podobně jako o tři dekády starší Byl jednou jeden král) zaměřila na postavu krále (Jiří Císler) a v jeho postavě zesměšňovala pseudolidovost na jedné straně a nedůtklivost na straně druhé, přičemž s touto kombinací se u mnoha politiků setkáváme tehdy i dnes. Tato pohádka je však z dnešního pohledu trochu ve stínu dvou známějších humoristicko-satirických pohádek.

Tou první z nich jsou Tři veteráni (1983) Oldřicha Lipského, v nichž se potkala dvojí genialita - námětu Jana Wericha a scénáře Zdeňka Svěráka. Od roku 1960, kdy ji Werich zařadil do knihy Fimfárum, tato pohádka neztratila na aktuálnosti a to i díky filmové verzi. Silný satirický tón obsahuje především postava Bimbáce (Petr Čepek), která demonstruje, co se může stát, když se neomezená moc dostane do nesprávných rukou. Ale i Servác (Josef Somr), který by se pořád jen válel, zesměšňuje lidskou pasivitu a zápecnictví. Nejsympatičtěji z veteránů působí Pankrác (Rudolf Hrušínský), ale i ten se na konci nechá strhnout k válčení a "vyhánění čerta ďáblem". Právě tato nejednoznačnost, kdy hlavní postavy nejsou tak úplně kladné, výrazně zvyšuje životnost celé pohádky.

Tři veteráni Petr Čepek, Rudolf Hrušínský a Josef Somr, česká herecká elita, která už je opět pohromadě. 

Druhou z vrcholných pohádek osmdesátých let považuji já osobně za vůbec nejlepší českou pohádku všech dob. Podobně jako Popelka se i Čertův švagr Boženy Němcové dočkal nejprve televizní verze, která měla premiéru na Silvestra 1984, tu však následně zcela zastínila paralelně natáčená filmová verze S čerty nejsou žerty Hynka Bočana, která zraje jako víno, hlášky z ní by vydaly na samostatnou knihu a i přes blížící se čtyři křížky působí stále svěže. Peklo se ukázalo být vděčným motivem a čerti jsou vůbec nejtypičtějšími postavami českých pohádek. Karel Heřmánek v roli démonického, avšak spravedlivého Lucifera podává vskutku fenomenální výkon. Neodolatelný je rovněž Ondřej Vetchý jako nekňubovitý čert s hodností vraníka, později vlka, kterému nikdo neřekne jinak než Janek. Jsou tu i parádní záporáci jako zlatokopka Dorota Máchalová (Jaroslava Kretschmerová), slizký správce (Viktor Preiss) a v neposlední řadě cholerický, neohrabaný, ale jak o život hláškující kaprál (Petr Nárožný). Hlavní hrdina Petr Máchal (Vladimír Dlouhý) je společně s Martinem Kabátem z Hrátek s čertem vrcholným zástupcem kategorie rebelů, přičemž jeho životnosti pomáhá i fakt, že není neomylný, když ze začátku miluje zlou princeznu Angelinu (Dana Bartůňková) a přehlíží hodnou Adélku (Monika Pelcová). Satirický tón reflektující dobu a zesměšňující upadající komunismus je zde jasně patrný z motivu hroutícího se knížectví v čele se slabým knížetem (Josef Kemr). To je nejspíš důvod, proč tato pohádka nebyla v době svého vzniku tak často reprízovaná a její divácká obliba výrazně vzrostla až s porevolučními reprízami.

S čerty nejsou žerty, to už ví nejen Dorota Máchalová, ale i miliony diváků, které tato skvostná humorná pohádka baví už téměř čtyřicet let.

I další osmdesátkové pohádky jako O statečném kováři (1983) a Nebojsa (1988) sázely v hlavních rolích na lidové rebelské typy. Se svou první pohádkou O princezně Jasněnce o létajícím ševci (1987) přišel i nejúspěšnější komerční režisér Zdeněk Troška, který se po revoluci stal pro mnohé enfant terriblem pohádkového žánru.

V televizních pohádkách nastal naopak celkem paradoxní návrat k "supermanům", zejména se to týkalo pohádek, ve kterých byl hlavním klaďasem Jan Čenský. Ten už svou robotickou dikcí působil jako svazácký předák, což byla piha na kráse jinak humorných (byť nízkorozpočtových) pohádek jako Princové jsou na draka (1980), Koloběžka první (1984) a O princezně která ráčkovala (1986). Oproti tomu svěžeji působily pohádky s více neohrabanými hlavními hrdiny představovanými Ondřejem Havelkou (Princezny nejsou vždycky na vdávání) či Miroslavem Vladykou (Co takhle svatba, princi?; Ať přiletí čáp, královno).

Divoké devadesátky očima pohádek

Přes práh sametové revoluce se dostáváme do divokých let devadesátých. V těch vznikla celá řada průměrných, zapomenutelných a zpracováním chladných pohádek (Kouzelný měšec, Pták Ohnivák, Jezerní královna) vesměs koprodukčních a překvapivě režírovaných Václavem Vorlíčkem, který tak z mistra zažil sešup v rutinéra.

Dvě devadesátkové pohádky však nad zbytkem výrazně čněly a dobu perfektně reflektovaly. Tou první byla Nesmrtelná teta (1993) Zdeňka Zelenky, která k původním postavám Rozumu a Štěstí (Eduard Cupák a Libuše Šafránková) z Erbenovy pohádky přidala stěžejní postavu Závisti, kterou mistrovsky ztvárnila Jiřina Bohdalová. Motiv závisti byl jasnou reakcí na šok lidí z raného kapitalismu, kdy se opravdu začali dělit na "první" a "druhé".

Jiřina Bohdalová získala za bravurní výkon v roli Závisti v Nesmrtelné tetě Českého lva.

Druhou zásadní devadesátkovou pohádkou byli Lotrando a Zubejda (1997) Karla Smyczka podle scénáře Zdeňka Svěráka. Tato humoristická pohádka, která spojila dohromady dvě pohádky Karla Čapka, se svou poetikou v mnohém blížila Třem veteránům (a to nejen kvůli dvojici Svěrák - Uhlíř, přičemž tentokrát z jejich pera nevzešla jen jedna píseň, ale hned několik, čímž se z toho stal pohádkový muzikál), ale zatímco ti se vysmívali zejména diktátorským režimům a militarismu, Lotrando a Zubejda si brali na paškál divoké rozkrádání raného kapitalismu v podobě motivu loupežnictví.

Obě tyto pohádky stvořily nový typ hlavního hrdiny - chytrolína, tzn. původně outsider (Matěj alias Jojo byl venkovský prosťáček a Lotrando zanedbaný loupežnický synek), který díky rozumu nebo učenosti dosáhne svého štěstí.

Kapitolou samou pro sebe jsou pohádky Zdeňka Trošky, které v devadesátkách reprezentovaly Princezna ze mlejna (1994) a Z pekla štěstí (1999). Ty jsou na jednu stranu velmi tradiční syžetem vyprávění (hlavní hrdinové jsou spíše lidoví, i když je hrají jemnější, téměř "boybandovité" typy herců, ale např. Jindřich z Princezny ze mlejna má i jisté "máchalovské" rysy, viz. hledání zakleté princezny), ale zpracováním byly ve své době moderní (využitím triků), místy až postmoderní stylem vedení herců, kteří místy přehrávají jak utržení ze řetězu. Na rozdíl od nijakých a nezapamatovatelných koprodukčních pohádek je však těm Troškovým třeba přiznat, že jsou výrazné a člověk si ten styl jen tak nesplete. Zdeněk Troška je filmový podnikatel každým coulem, proto se v jeho pohádkách často objevovaly hvězdy pop music, například Lucie Bílá v Princezně ze mlejna, Daniel Hůlka ve Z pekla štěstí a Karel Gott ve Z pekla štěstí 2 (2001).

"Malej, ale šikovnej" čertík (Yvetta Blanarovičová) z Princezny ze mlejna je typická komická figurka z Troškových pohádek.

A když už jsme u hudby, tak se v devadesátkách našla jedna pohádka, kde titulní píseň zastínila celý film. Jak si zasloužit princeznu (1995) byla totálně zapomenutelná, ale Verunčina píseň lásky od Ivana Hlase zpívaná hlavní představitelkou Lenkou Jelínkovou se stala hitem.

Z televizních pohádek devadesátých let stojí za zmínku tři. První dvě z nich, které se zrodily pod taktovkou Ludvíka Ráži, připomínaly spíše horory, konkrétně koprodukční O Janovi a jeho podivuhodném příteli (1990) a Sedmero krkavců (1993), která vznikla 22 let před filmovou verzí Alice Nellis. Z kategorie humoristických pohádek byl rozhodně nejvýraznější RumplCimprCampr (1997) Zdeňka Zelenky, který vznikl podobnou technikou jako Lotrando a Zubejda, tzn. spojením dvou pohádek, tentokrát pro změnu od Jana Wericha. Titulní postava proradného skřítka (Jaroslav Kepka) je opět satirickou šlehou mířenou na vychytralé podvodníčky, kterých se po revoluci vyrojilo jako hub po dešti.

Nultá léta - netradiční pohádky (téměř) bez klaďasů

Vstup do nového milénia byl ve znamení netradičních pohádek jako Král sokolů (2000) Václava Vorlíčka (opět koprodukční pohádka, avšak o něco málo lepší než ty předchozí) či Královský slib (2001) Kryštofa Hanzlíka, což byly spíše historické příběhy. Typologií hlavních postav to byl však návrat k rebelům. Na konci dekády  kategorii středověkých pohádek ještě doplnil film i seriál zároveň Ať žijí rytíři (2009) Karla Janáka. Zpracováním netradiční byla i pohádka Čert ví proč (2003) Romana Vávry, jakkoliv leitmotivem bylo pro české pohádky typické peklo.

Vlajkovou lodí pohádek nultých let byl jednoznačně Anděl Páně (2005) Jiřího Stracha, který se ze všech porevolučních pohádek nejvíc přiblížil pojmu kultovní. Nejzapamatovatelnější jsou rozhodně scény, které se odehrávají na nebesích. Režisér Strach, který ač je sám silně věřící katolík, se nebál vtipů na účet katolické církve ani víry samotné, přičemž tento nadhled udělat z Anděla Páně novodobou vánoční klasiku. Velmi specifická je v tomto případě reflexe doby, jelikož se nejedná o reflexi politickou, ale kulturní. Když se podíváme na tehdejší hudební scénu, tak v mainstreamu nultých let dominovaly žánry jako jako nu-metal, pop-punk, post-grunge či emo, zlaté časy zažíval i hiphop. Tradiční pop se stal téměř výlučně dámskou záležitostí (a i tak byl víc "dirty" než v devadesátkách). Boybandy zcela vyšly z módy (vrátily se až v desátých letech s One Direction), což se odrazilo i na typologii mužských pohádkových postav, mezi nimiž už téměř nenajdeme klasické klaďasy. S výjimkou Pánaboha Jiřího Bartošky (což je ale stařešina) není v Andělovi Páně čistě kladná mužská postava. Titulní hrdina anděl Petronel (Ivan Trojan) je nešika a "matla", čert Uriáš (Jiří Dvořák) poťouchlý hajzlík a hrabě Maxmilián (David Švehlík) namyšlený floutek.

Anděl Páně "matla" Petronel a "zmetek pekelná" Uriáš již tradičně 23. prosince zahajují Vánoce.

Postavou Petronela vytvořili Jiří Strach se scénáristkou Lucií Konášovou nový typ hlavní postavy - ňoumu a nešiku, který je pro diváky vděčný k pobavení i identifikaci. Do této kategorie spadala velká část hlavních pohádkových hrdinů v nultých a desátých letech, například princ Jeroným (Jiří Mádl) z Pekla s princeznou (2009) Miroslava Šmídmajera, čert Záprtek (opět Mádl) z Lásky rohaté (2009) Hynka Bočana, kominík Filip Hlavsa (Filip Cíl) ze Šťastného smolaře (2012) Jiřího Stracha či čert Matěj (Marek Adamczyk) z Nejlepšího přítele (2017) Karla Janáka. Hned na trojici nešiků stál pohádkový muzikál Tři bratři (2014) Jana Svěráka, jakkoliv je paradoxně hrály dívčí idoly Tomáš Klus, Vojtěch Dyk a Zdeněk Piškula.

Netradiční princ i princezna. Jiří Mádl a Tereza Ramba Voříšková předvedli v pohádce Peklo s princeznou výbornou chemii.

Menší část hlavních hrdinů tvořili rebelové jako vojenský zběh Jakub (Vojtěch Dyk) ze Tří životů (2007) Jiřího Stracha či pekařský syn Tadeáš (Martin Kraus) z Kouzel králů (2008) Zdeňka Zelenky. Chytrolíny zastupoval pasáček Matěj (Jan Dolanský) z Nejkrásnější hádanky (2008) Zdeňka Trošky a především princ Jakub (Tomáš Klus) z Tajemství staré bambitky (2011) Iva Macharáčka, která ze všech pozdních pohádek nejvíc reflektovala politickou situaci zejména v postavách vypečených rádců Ference (Miroslav Vladyka) a Lorence (Jiří Lábus).

Novodobé rozdělení pohádek

V desátých a dvacátých letech se všude skloňuje termín "rozdělená společnost", přičemž dělení se týká i filmových a televizních pohádek. Ty se dělily hlavně na tradiční, které reprezentovaly zejména pohádky Zdeňka Trošky (Čertova nevěsta, Čertoviny, Zakleté pírko), který se na stará kolena výrazněji uklidnil a zmírnil ukřičenost postav ve svých pohádkách, a moderní, které se více blížily k fantasy (Sedmero krkavců, Hodinářův učeň, Princezna zakletá v čase 1-2). Zlatou střední cestu zastupují pohádky humoristické, které jsou nejtypičtěji české a kam kromě zmíněných (Tajemství staré bambitky, Šťastný smolař, Tři bratři, Nejlepší přítel) spadají pohádky Duch nad zlato (2013) Zdeňka Zelenky, Svatojánský věneček (2015) Jiřího Stracha či Čertí brko (2018) Marka Najbrta. V čele humoristických pohádek desátých let stojí samozřejmě Anděl Páně 2 (2016), opět režírovaný Jiřím Strachem, který obsahuje ještě větší kadenci katolických vtipů, a s druhým pokračováním se letos vrátila i "Bambitka", opět pod taktovkou Iva Macharáčka. Zjevné ovlivnění Andělem Páně, zejména v humorně pojatém světě hvězd / slovanských bohů, v sobě nesou pohádky O vánoční hvězdě (2020) Karla Janáka a čerstvá novinka Největší dar (2022) Darji Hrubé a Marty Stanovjákové Gerlíkové.

Sabina Rojková září jako rozpustilá bohyně Vesna v nové pohádce Největší dar.

Ženské postavy v českých pohádkách

Na závěr se musíme ještě v kostce zaměřit na ženské postavy, jelikož o těch se v celosvětovém kontextu vedou mýty o jejich stereotypnosti. Musím však jednoznačně konstatovat, že pro české pohádky to vůbec neplatí. Už jen v první dekádě, kdy se u nás filmové pohádky natáčely, tedy v padesátých letech, byly hlavní hrdinky typově dost různorodé, viz. nafoukaná Krasomila (Alena Vránová), ušlechtilá Maruška, hubatá Káča (Eva Klepáčová) či "něžná rebelka" princezna Lada (Marie Kyselková). Později tu byly dvě diametrálně odlišné Popelky i ukázkové mrchy jako princezny Bosana (Vida Skalská Neuwirthová) či Angelina. Po revoluci tu zase byla například pracovitá Eliška ze mlejna (Andrea Černá), odvážná princezna Aneta (Tereza Ramba Voříšková) z Pekla s princeznou nebo ještě odvážnější Anička hrnčířka (Kamila Janovičová) z "Bambitky". V poslední době se ještě vděčný ukázal být typ roztomilého diblíka, viz. hvězda Denička (opět Ramba) z Vánoční hvězdy nebo bohyně Vesna (Sabina Rojková) z Největšího daru. Ano, většinou je hrají krásné herečky, ale prince a udatné chasníky taky nehrají žádní šeredové.

České pohádky tedy prošly za sedmdesátiletou historii neuvěřitelným vývojem, v jednom se ale nezměnily a sice v tom, že dokážou podporovat pohodu rodinného krbu o Vánocích i mimo ně. Proto vám věrným čtenářům mého blogu přeji, aby i přes energetickou krizi vás ten rodinný krb o letošních Vánocích hřál naplno a je úplně jedno, jestli dáte přednost českým pohádkám, českým vánočním filmům (v čele s Pelíšky), nebo těm zahraničním (Sám doma, Láska nebeská), a nebo nebudete u televize sedět vůbec.

Foto: © Filmové studio Barrandov, Bontonfilm, Heureka Production, Česká televize, Bioscop

Zdroj: CSFD, Wikipedie