Čtvrtstoletí Pelíšků
Mezi českými porevolučními filmy byla spousta kinohitů, ale jen málokterý z nich se stal novodobou klasikou, ze které by diváci dokázali citovat hlášky i pozpátku a který by zároveň vřele přijala i kritika. Přesně před čtvrtstoletím však dorazila do českých kin hořká komedie Pelíšky, která následně ovládla žebříčky návštěvnosti a společně s oscarovým Koljou (1996) Jana Svěráka se stala nejúspěšnějším českým filmem devadesátých let. Druhý společný film režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského, natočený na motivy knihy Petra Šabacha Hovno hoří, je králem české porevoluční kinematografie. V čem spočívá nestárnoucí kouzlo Pelíšků, to si řekneme v následujících odstavcích.
Málo se ví, že Pelíšky měly být původně dvoudílný televizní film. Ač tento fakt mnohé překvapí, je to de facto logické, jelikož většina scén se odehrává v interiérech, zatímco exteriéry byly využívány jen minimálně a scény v nich natočené většinou ve filmu nepatři k těm nejvýraznějším. Pelíšky jsou svým zpracováním velmi komorní, což zvláště vynikne v kontrastu výpravnými filmovými muzikály, jakými byla rovněž Hřebejkova Šakali léta (která Pelíškům o necelých šest let předcházela) nebo pozdější Rebelové (2001) Filipa Renče, jejichž leitmotivem byl rovněž osudový rok 1968.
Jiří Kodet byl za herecký výkon ve své životní roli cholerika Jindřicha Krause oceněn Českým lvem.
Hlavním motorem Pelíšků jsou vedle Hřebejkovy režie a Jarchovského scénáře především herci. Hřebejkovi se podařilo dát dohromady různorodou hereckou skupinku, která však prokázala obdivuhodnou chemii. Životní výkon zde v roli cholerika Jindřicha Krause předvedl Jiří Kodet, který sice podle mnohých svědků z jeho blízkého okolí hrál sám sebe, avšak to na jeho fenomenálním výkonu, který Pelíškům vynesl jediného Českého lva (jelikož v roce 1999 filmová akademie převážně preferovala dramedii Návrat idiota Saši Gedeona), neubírá ani o píď. Kodetovým úhlavním protihráčem je zde Miroslav Donutil v roli jednoduššího majora Bohumila Šebka, kterému zdatně sekunduje Bolek Polívka jako jeho bratr Václav (došlo zde tedy k prohození rolí oproti Dědictví aneb Kurvahošigutentag Věry Chytilové, kde naopak Donutil jen lehce přihrával dominantnímu Polívkovi). Pozadu nezůstávají ani obě představitelky manželek Simona Stašová a Emília Vašáryová, přestože postavení jejich postav v obou rodinách je odlišné, a zatímco Marie Šebková dokáže svého manžela nenápadně, avšak obratně usměrňovat, těžce nemocná Vilma Krausová nemá sílu vzdorovat manželovým cholerickým záchvatům. Vedlejší linii, která se ve druhé polovině prolne s tou hlavní, reprezentuje Eva Holubová coby teta Eva (sestra Šebkové´), u které se z filmu nedozvíme, zda je svobodná matka, rozvedená nebo vdova (Wikipedie říká, že je ovdovělá, tak jí budeme věřit), která pro svého synka Péťu (Marek Morvai-Javorský) shání náhradního tatínka, na nějž jedním z adeptů je i slizký a oportunistický učitel Saša Mašlan, který svého představitele Jaroslava Duška tehdy katapultoval mezi nejobsazovanější české herce. Trochu upozadění jsou Stella Zázvorková jako babička Šebková a Jiří Krejčík jako rodinný lékař Krausových, avšak přítomnost těchto dvou legend české kinematografie jen podtrhuje status Pelíšků jako filmu, který oslovuje diváky všech generací.
Takto dnes vypadá mládež z Pelíšků (zleva): Marek Morvai-Javorský (Péťa), Sylvie Koblížková (Uzlinka), Kristýna Badinková Nováková (Jindřiška) a Michael Beran (Michal).
Zapomenout nemůžeme ani na zástupce dětí a mládeže, jelikož ti tvoří základní páteř celého příběhu. Šabachovo atler ego, šestnáctiletého Michala Šebka, který je zároveň i v pozici vypravěče, ztvárnil tehdy debutující Michael Beran. Před tímto mladíkem ležel nelehký úkol vystihnout rozervanou duši puberťáka, pro kterého největší peklo jsou společné rodinné oslavy, zvlášť když mu jeho rodina (a zejména otec) připadá směšná, v čemž Beran pod Hřebejkovým vedením obstál na jedničku. Michal je neš´ťastně zamilovaný do Jindřišky Krausové hrané Kristýnou Novákovou (později Fuitovou, dnes Badinkovou), která na rozdíl od Berana nebyla úplnou debutantkou (o dva roky dříve si zahrála mladší sestru Anny Geislerové v adaptaci románu Michala Viewegha Výchova dívek v Čechách), ovšem i tak byl její výkon v roli přidrzlé Jindřišky, která svého otce dokáže vytočit do běla, více než obdivuhodný. Jejího kluka, bohémského muzikanta a promítače v letním kině, kterému nikdo neřekne jinak než Elien, ztvárnil potomek slavného hereckého rodu Brousků, herec a hudebník Ondřej Brousek, který ještě v témže roce stál společně s producentem Romanem Holým a zpěváky Matějem Ruppertem a Tonyou Graves u zrodu nejznámější české funky formace Monkey Business, jejímž členem je dodnes, přičemž zároveň pokračuje v rodinné tradici členství v Divadle na Vinohradech. Zatímco všichni tři zmínění teenageři u herectví zůstali, oba představitelé nejmladších dětí hereckou profesi později opustili, jakkoliv právě oni byli Hřebejkovými objevy z jeho dětského seriálu Kde padají hvězdy (1996). Silvie Koblížková, představitelka Šebkovic mladší dcery Lídy alias Uzlinky, si sice dříve "štěkla" i v koprodukčních Bídnících (1998), avšak později už hrála jen v primácké telenovele Rodinná pouta (později Velmi křehké vztahy) a současně vystudovala manažerskou školu a začala pracovat jako barmanka. Již zmíněný Marek Morvai-Javorský si následně zahrál už jen v několika slovenských televizních pohádkách, avšak nyní se věnuje fotografování.
Dostáváme se tak k leitmotivu celého filmu, kterým je generační konflikt. Otcové Šebek i Kraus jsou nám prezentováni zejména očima Michala a Jindřišky, kterým jsou ve své upjatosti (ať už pro nebo proti režimu) totálně k smíchu, přičemž je sami i provokují, Michal například rozbitím "nerozbitné" skleničky ze socialistického Polska a Jindřiška ve vůbec nejvypjatější scéně z filmu u božíhodového oběda při sporu o knedlíky vs. noky. Oba mládežníci (a zejména Jindřiška) mají tak blíže k matkám. Ovšem nebylo by úplně fér oba dva otce strkat do jednoho pytle, jelikož je mezi nimi dost podstatný rozdíl v tom, jak se ke svým rodinám chovají. Šebek je sice primitivní lampasák, který i jídelníček plánuje na týden dopředu, avšak pořád je z něj cítit, že svou rodinu opravdu miluje, i když Michala neustále otcovsky peskuje (avšak když se pokusí otrávit v elektrické troubě, tak mu "začne vonět"). Oproti tomu Kraus je sice antikomuntista (a dříve byl i bojovníkem proti nacismu), avšak jeho chování k rodině je místy zavrženíhodné. Jeho zklamání z toho, že mu Vilma nedala syna (kromě Jindřišky měl ještě starší dceru Danu, což jsme se dozvěděli o 18 let později v trilogii Zahradnictví a jednalo se o maminku Jarchovského) dává neustále ostentativně najevo, pročež submisivní Vilmě i často hnusně (byť jen slovně) ubližuje. Tato nečernobílost je jednoznačnou devizou Pelíšků, jakkoliv u mnohdy politicky radikálního Hřebejka může působit paradoxně. Šebek je zde zároveň stavěn do kontrastu k učiteli Sašovi, protože není komunista jako komunista, a zatímco někteří opravdu této ideologii věřili, jiní ji využívali pouze jako kariérní výtah.
Toto je ona slavná vila v Praze 5 Košířích. Na druhé fotografii můžete vidět balkon, ze kterého Kraus řval na proletáře, ať si vylížou p**el.
Samostatnou kapitolou je pak to, jak se Pelíšky vypořádaly s nešťastným 21. srpnem 1968. V českých filmech jsme byli svědky několika osobitých ztvárnění tohoto osudového data. V adaptaci Vieweghových Báječných let pod psa (1997) byla tato vážná situace konfrontována s humornou vsuvkou o uletěných Andulkách. Výše zmínění Rebelové pro změnu prezentovali příjezd vojsk Varšavské smlouvy téměř až mysticky, kdy Tomáš Hanák, který jede rybařit, je na silnici překvapen sovětským tankem. Pozdější Zemský ráj to na pohled (2009) Ireny Pavláskové pro změnu vsadil na šok po návratu z dovolené. Pelíšky v tomto směru nabídly vůbec nejemocionálnější pojetí osmašedesátého a například roztékající se make up plačící tety Evy nebo Kraus útrpně hrající na klavír českou hymnu patří k vůbec nejsilnějším momentům, které jsme v českých komediích kdy mohli vidět. Moment zklamání a bezmoci je umocněn navíc i tím, že okupace přišla po bujaré oslavě svatby.
Za zmínku stojí rovněž i soundtrack, který je pestrým průřezem domácí hudbou šedesátých let. Najdeme tu hity popových hvězd Karla Gotta, Waldemara Matušky a Václava Neckáře, ale i písně undergroundových rockových kapel jako Blue Effect (jejichž nejznámější balada Slunečný hrob je i leitmotivem celého filmu), The Matadors a slovenských The Soulmen. Své zastoupení tu má i folk v podobě souboru Kučerovci. Kuriozitou jsou Čerešně Hany Hegerové, které jako jediná z písní v době, kdy se Pelíšky odehrávají, nebyly ještě na světě, ale vznikly začátkem osmdesátých let z pera skladatele Jaroslava Filipa s textem Milana Lasici původně pro herečku Zuzanu Kronerovou. Hegerová tento šanson převzala do svého repertoáru až v roce 1989, v jejím podání se však z Čerešní stal hit. O více než čtvrtstoletí později pak s nimi ve čtvrté federální SuperStar (2015) zazářila vítězka Emma Drobná, o níž jsem nedávno na blogu vydal exkluzivní glosu k jejím třicátým narozeninám.
Šakalí léta byla slušný úvod kariéry, navíc ověnčena Českým lvem za film roku 1993, avšak teprve Pelíšky udělali z tvůrčího dua Hřebejk - Jarchovský stálice tuzemské kinematografie. S jejich následujícím snímkem Musíme si pomáhat (2000), dramedií z období protektorátu, byli dokonce nominovaní na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film (kterého jim tehdy vyfoukl čínský Tygr a drak). V následujících letech ještě několikrát adaptovali Petra Šabacha (Pupendo, U mě dobrý), vyzkoušeli si satiru ze současnosti (Horem pádem), romantickou komedii (Kráska v nesnázích), ale i vážnější psychologická dramata (Kawasakiho růže, Nevinnost, Líbánky, Učitelka). Přímou návaznost na Pelíšky měla výše zmíněná trilogie Zahradnictví (2017), která byla jejich zatím posledním společným filmovým počinem. Přestože si však většina těchto filmů vedla v kinech slušně až výborně, triumf Pelíšků žádný z nich nepřekonal, jelikož taková kombinace vynikajících hereckých výkonů, nesmrtelných hlášek a mrazivě smutného konce se na stříbrném plátně sejde málokdy. Pelíšky se dnes již společně s klasikami Marečku, podejte mi pero! (1976) Oldřicha Lipského a Vesničko má, středisková (1985) Jiřího Menzela řadí do svaté trojice českých komedií. Přejme proto této dnes rovněž klasické komedii, aby nás i bavila nadále hláškami, dojímala koncem a (nejen) při vánočních reprízách stále trhala rekordy sledovanosti.
Tento článek zároveň vychází i na webu Kritiky.cz.
Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Youtube; Foto: Space Films, Jan Tůma / Blesk.cz, DJ Vlado