Eliška Tesařová: "Sefardská kultura vyvěrá z nejpřirozenějších lidských potřeb"

Rozhovor se zpěvačkou projektu Misterios del Amor Eliškou Tesařovou Šerákovou

Sefardští Židé, kteří tvoří zhruba deset procent židovské populace, žili až do roku 1492 na Pyrenejském poloostrově a poté z velké části v oblasti Středomoří. Jejich hudba je tak hispánskou kulturou výrazně ovlivněna. V českých luzích a hájích existuje rovněž skupinka muzikantů, která se na sefardskou hudbu orientuje. Projekt, který k nám tento žánr přináší, má jméno Misterios del Amor. Jejich zpěvačku Elišku Tesařovou Šerákovou jsem vyzpovídal na koncertě v honosných prostorách Břevnovského kláštera, přičemž mě mimo jiné zajímal i přínos sefardské hudby. Vítejte u historicky prvního rozhovoru na blogu.

Jaké by vaše hudební začátky?

Eliška: Úplně na začátku byly lidové písničky, které mi zpívala moje babička, což jsem milovala. Tam jsem pochopila, že je to něco, co potřebuji pro život. Poté to šlo dále, ZUŠ a zpívání v různých souborech z Kolína, konkrétně Kolínský Bigband, Kokosy, což byl kolínský symfonický orchestr a zpívali jsme filmové melodie. Říkala jsem si, že bych to chtěla opravdu ovládat, tak jsem se přihlásila v rámci svého studia v Hradci na sólový zpěv. Studovala jsem tedy klasický zpěv, ale pořád jsem hledala něco, co by pro mě bylo osvobozující v té přirozenosti a co by kloubilo něco z lidovosti s něčím, co mi dala klasika. Objev sefardské kultury je něco, kde jsem to našla, takže tam to prozatím končí.

Jste členkou souboru Plaisirs de Musique a zároveň projektu Misterios del Amor. Mohla byste tyto dvě formace blíže představit?

Eliška: Plaisirs de Musique je takový prvopočátek, pod kterým jsem zpívala u Honzy Čižmáře, kterého jsem poznala jako prvního a poté jeho ženu Martu Kratochvílovou. A skrze krásné mezinárodní kurzy ve Valticích jsem poznala Beatriz Lafont Murcia, která s Plaisirs de Musique rovněž spolupracuje. Začala tak vznikat základna, kdy jsme se označovali za projekt, kterému jsme dali název Misterios del Amor. Teď jsou to de facto dvě hudební entity, které fungují nezávisle, ale zároveň se prolínáme v různých projektech, které vytváří Honza nebo my všichni dohromady. Je to tedy takové rozvolněné a není tam žádný úzus.

Mohla byste pro naše čtenáře nějak charakterizovat svébytný žánr sefardské hudby?

Eliška: sefardská kultura vyvěrá z těch nejpřirozenějších potřeb člověka, patří do bohaté studnice lidové tvořivosti a i díky tomu je nám podle mého tak blízká a i dnes Je to něco, co se uchovávalo ústní tradicí a dodnes to zažívá obrovskou popularitu, takže spousta interpretů se k tomu neustále vrací a nějak s tím nakládá. My jsme k tomu však přistoupili trochu specificky, jelikož máme v kapele dva jazzmany, takže nějakým způsobem kombinujeme ten základ, který se snažíme uchovat, ale zároveň jsou tam i jazzové prvky. Já to přefiltrovávám skrze sebe samu, přes moje emoce. Vnímám tam aktuálnost těch příběhů, které nejsou nikterak zastaralé a pořád mají svoji platnost. To všechno pak dohromady tvoří celek, který vyjevujeme skrze písničky.

Nedávno jste vydali album ALMA. Můžete nám prozradit, jak se natáčelo, případně i nějaké pikantní historky z natáčení?

Eliška: Jezdila jsem z Kolína do Zlína a jelikož mám dvě malé děti, tak to samo o sobě bylo poměrně dobrodružné. Když jsem se dokordcala do Zlína, tak jsem měla pocit, že potřebuji jít spát. Ale jinak jsem to pojala výletně a vždy jsem si došla na dobré jídlo. Natáčeli jsme u Ivana Viktorina, který na nás vůbec nespěchal, takže spoustu věcí jsme dotvořili u něj ve studiu. Měl i jistý hlas, kterým nás naváděl, jakým způsobem ty písně tvořit a postupně se to skládalo v ten finální obraz. Na nahrávání přijela ze Španělska i Beatriz a dokonce tam máme Christana Guitaréze z Chile, který tam hraje ve dvou nebo třech písních. Do Zlína tedy přijel svět. Bylo to krásné a moc jsme si to užili

V sefardské hudbě se používají archaické hudební nástroje, které svého času pronikaly i do manstreamového rocku a popu. Jedním příkladem za všechny je Mike Oldfield. Myslíte si, že i v dnešní povrchní a uspěchané době je ještě prostor pro návrat těchto prvků do hudby?

Eliška: Já to právě vnímám jako jistý protipól či kontrapunkt. Právě proto, že ta doba je uspěchaná, tak ty staré nástroje přinášejí něco, co je tím jiným světem. Ta kvalita je pro mě osobně nesmírně podstatná, protože v přirozenosti člověka zpomalí a on se setkává s něčím diametrálně odlišným než je současnost. Setkání pradávna s dneškem mi vždy přišlo velmi obohacující. Já jsem studovala i literaturu a četla jsem dávné příběhy, přičemž jsem tam vždy nacházela velkou moudrost v setkávání s tím co bylo a přenesení do našeho teď. Najednou tam vyplyne spousta věcí, které si člověk může uvědomit, že by třeba nemusel až tak moc pospíchat. Určitě to tedy má svoji platnost.

Kteří umělci jsou vašimi největšími hudebními vzory?

Eliška: Já jsem takový hledající člověk a samozřejmě mě hodně oslovují ženy. Přes našeho perkusistu Kamila Slezáka jsem objevila portugalskou zpěvačku Maro, která má úžasně přirozený projev a sametový hlas. Nesmírně mám ráda i Dafné Kritharas, která žije ve Francii a kombinuje dávné tradice s jazzovými prvky, což je pro mě rovněž velkou inspirací. Miluji ovšem i naší lidovou tvorbu a také klasickou hudbu. Je toho velká spousta a nemám jen jednoho oblíbeného interpreta, ale tyto ženy, které jsem zmínila ještě společně s Mor Karbasi, která je přímo Sefardka, jsou osobnosti, s nimiž mě setkání vždy prohloubí a dává mi možnost vnímat sama sebe tak nějak šířeji. Je to úžasná muzika.

Četl jsem, že masterclass u vámi zmíněné lektorky Beatriz Lafont Murcii vás hudebně nejvíce nasměrovaly. V čem jsou podle vás Španělé specifičtí ve vnímání hudby?

Eliška: Tak to vám řeknu úplně přesně, protože setkání s Beatriz pro mě znamenalo, že jsem našla to, co jsem vždy hledala, a sice uchování techniky klasického zpěvu, když je v tom přítomna živelnost, temperament a přirozenost. Je umění tyto dvě složky nějakým způsobem propojit. Španělé jsou v tom velmi zakořeněni a pro jejich kulturu je to velmi vlastní, tak je tam najednou ta zemitost, plnost a krásně se to poslouchá. Skrze Beatriz se mi to podařilo zacítit, což jsem dříve neuměla, a když jsem v jejím podání slyšela ty krásné klasické skladby, tak jsem si řekla, že to je ono a že od této ženy se chci učit.

Vím o vás, že spolupracujete s kolínskou tanečně-sportovní akademií Duende. V čem je pro vás obohacující symbióza tance a hudby?

Eliška: To je magie, to propojení hudby, která přímo působí na člověka, který na to reaguje pohybem, tak je to pro mě nekonečná krása. Sama se však přiznám, že jsem to nerozvinula. Vždy o sobě říkám, že jsem prkno. Vidět někoho, jak tančí a moci mu zpívat, to je pro mě úžasný dar. Navíc tam máme letité přátelské vazby a oni sami pracují se španělskou kulturou, tudíž přináší do Čech nádherně ovládané tango, flamenco a dávají nám v tom našem písečku ochutnat ten temperament a pochopit to přemýšlení, protože to všechno vyvěrá z toho uvážování, přemýšlení a velkého srdce. Tam se to všechno tak krásně spojuje, což mě táhne do Španělska, byť spíše vypadám jako nějaký Seveřan nebo Kelt (smích).

Kde vás můžeme v nejbližších měsících vidět naživo?

Eliška: My teď máme tříměsíční pauzičku, ale potom v květnu a v červnu máme spoustu koncertů. Dvakrát budeme v mém rodném městě Kolíně. Poté budeme tak různě rozeseti po republice, konkrétně Rožnov pod Radhoštěm, Ostrava (Templefest), Brno a v Praze máme několik krásných koncertů, kdy spojíme naší hudbu s kytarovou virtuozitou Štěpána Raka. Každopádně doporučuji sledovat naše stránky, jsme na Facebooku na stránce Misterios del Amor, kde dáváme zavčas vědět o blížících se koncertech. První koncerty budou ale až v květnu, poté v červnu, něco máme i o letních prázdniách a pak až v září a říjnu. Raději však odkážu na náš Facebook, jelikož jsem určitě na nějaké akce zapomněla.

DJ Vlado a Eliška Tesařová

Zdroj: Wikipedie Plaisirsdemusique.org, Youtube kanál Misterios del Amor, Foto: © Petra Klačková (Facebook Elišky Tesařové) / DJ Vlado