Helena Růžičková: Velká žena s velkým talentem
Právě dnes je tomu dvacet let, kdy nás navždy po prohraném boji s rakovinou opustila jedna z vůbec nejoblíbenějších českých hereček, tehdy sedmašedesátiletá Helena Růžičková. Pojďme si připomenout tuto svéráznou ženu, jejímž poznávacím znamením byla robustní postava, avšak srdce diváků si v první řadě získala svým hereckým uměním, jímž dokázala dát život rolím diametrálně odlišných charakterů.
Růžičková se (pod rodným příjmením Málková) narodila 13. června 1936 v Praze. Její otec byl za první světové války legionářem, avšak Helenu vedl od dětství k umění. Už ve čtyřech letech byla žačkou soukromé baletní školy Heleny Špánkové, přičemž hostovala v baletu Národního divadla a v Německém divadle. Kvůli otcově minulosti nemohla po roce 1948 studovat herectví ani medicínu. Vystudovala tedy Vyšší zdravotnickou školu a následně pracovala jako zubní laborantka. Nakonec se přes profese choreografky a techničky přece jen dostala k herectví. Její první rolí byla hejtmanka v Gogolově Revizorovi v Činoherním klubu. Začátkem 70. let se následně stala členkou Divadla Na zábradlí. Zejména v době, kdy měla zákaz v divadle, filmu i televizi, vystupovala v zájezdních estrádách jako Duo Kix společně se svým synem Jiřím Růžičkou (+43), kterého o pět let přežila.
Hlavním těžištěm její herecké práce však byl film, v němž vytvořila celou řadu vedlejších, avšak výrazných komediálních rolí. Za všechny zmiňme vražedkyni Fany Stubovou v crazy komedii Pane, vy jste vdova! (1969), pacientku v blázinci čekající na Kryštofa Kolumba v Dívce na koštěti (1971) nebo nápadnici Droběnu v legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973), všechno v režii Václava Vorlíčka. Převážně se objevovala v komediích (Vražda ing. Čerta, Metráček, Slaměný klobouk, Což takhle dát si špenát, Zítra to roztočíme, drahoušku; Co je doma, to se počítá, pánové; Příště budeme chytřejší, staroušku), ale také v pohádkách (Honza málem králem, O princezně Jasněnce a létajícím ševci), jen zřídka kdy jsme ji mohli vídat ve vážnějších dramatech (Všichni dobří rodáci). Nejvíc ji však proslavily tři role.
Heduš a Škopková - dvě různorodé ženy z lidu, městská a vesnická, které spojovala Růžičková.
Nejstarší z nich je Heduš Homolková z trilogie Jaroslava Papouška o maloměšťácké rodině Homolkových z let 1969-1972, přičemž v této roli ukázala širokou škálu výrazových prostředků a dokázala být silnou ženou, která má v moci submisivního manžela Ludvu (František Husák), na druhé straně ukáže i svou citlivou stránku (na její pláč nad tím, že kvůli ztloustnutí už nemůže profesionálně tančit, vskutku nelze zapomenout). Dominantní manželkou diametrálně odlišného typu byla divácky vůbec nejznámější role Růžičkové, razantní vesničanka Škopková z trilogie bláznivých lidových komedií Slunce, seno... Zdeňka Trošky, z nichž národ dokáže citovat i pozpátku a celá řada nesmrtelných replik zazněla i z prořízlých úst Škopkové (za všechny bych zmínil "Nemáte něco na normálního člověka jako na mě?" ze třetího dílu Slunce, seno, erotika (1991), kterou my prostorově výrazní jedinci používáme vždy při nákupu oblečení).
Třetí významná role Růžičkové nebyla filmová, ale televizní. Kuchařka Anna Urbanová, která se těsně před druhou světovou válkou stává manželkou svérázného pošťáka Josefa Pumplmě (Stanislav Zindulka) a milující (byť nevlastní) matkou a ochránkyní malé Věrky (Žaneta Fuchsová, později Tereza Brodská) v seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje (1985), natočeného podle knihy Věry Sládkové Poslední vlak z Frývaldova, byla bezesporu životní rolí Růžičkové. Zajímavostí je, že Annu Urbanovou měla původně hrát Míla Myslíková, která Růžičkovou pro změnu o dekádu dřív nahradila v crazy komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) Václava Vorlíčka. Z dalších seriálových rolí Růžičkové stojí za zmínku prostitutka Barbora z Hříšných lidí města pražského (1968-1969) Jiřího Sequense a vězeňkyně Helga z dramatické minisérie Přítelkyně z domu smutku (1992) Hynka Bočana.
"Na tragickej život jsem já pes", to byla nejslavnější hláška "Amazonky" Anny Urbanové, životní role Růžičkové (na snímku se Stanislavem Zindulkou, jehož byl "Srágorka" Josef Pumplmě rovněž životní rolí).
Po revoluci se Růžičková objevovala ve filmu sporadicky, například jako podnikavá vesničanka Karafiátová v restituční komedii Trhala fialky dynamitem (1992) Milana Růžičky nebo jako "Mama Kami" v hudební limonádě Fontána pro Zuzanu 2 (1993) Dušana Rapoše. Nadále však v srdcích diváků zůstala jednou z nejoblíbenějších hereček, odkud ji nevyřadila ani kandidatura do senátu za KSČM v roce 1996 (to jí měli za zlé především politici včetně kněze Tomáše Halíka).
Růžičková bezesporu patří do velké pětky českých filmových komiček všech dob společně s Natašou Gollovou, Jiřinami Bohdalovou a Jiráskovou a Ivou Janžurovou, přičemž mezi nimi má zcela výjimečnou pozici a to nejen kvůli postavě. Dokázala být ze všech nejvíc "ženou z lidu", se kterou se divák lehce ztotožnil, přitom v jednotlivých rolích měla pestrobarevnou škálu hereckých technik, jakými se lidem dokázala dostat pod kůži. Přestože se tato velká žena s velkým talentem nedožila sedmdesátky, tak role, které po ní zůstaly, jsou nezapomenutelné a ožívají s každou reprízou. Stejně jako nás Heduš pokaždé roztančí, tak nás Škopková následně zfackuje, aby nás pak Anna Urbanová srdečně objala.
Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Encyklopedie Prahy 2; Foto: ČTK, Filmové studio Barrandov, Česká televize