Miro Žbirka byl synonymem pro slovenský pop

21.10.2022

Vzpomínka na božského Mekyho k nedožitým 70. narozeninám

Když vloni v listopadu obletěla všechna média a sociální sítě zpráva, že nás navždy opustil král slovenského popu a "pátý člen Beatles" Miro Žbirka, kterému nikdo neřekl jinak než Meky, byl to obrovský šok. Tento gentleman, který vynikal neobyčejnou civilností, měl zásadní vliv na slovenskou hudební scénu a odkaz, který tu po něm zůstal, je nesmrtelný. Ku příležitosti jeho nedožitých sedmdesátin s připomeňme, čím byl tento skromný brýlatý muž tak výjimečný.

Kouzlo Žbirkových písní tkvělo především v neprvoplánové melodičnosti. Nestály na velkých sloganech, které by je prodávaly, naopak si v nich byly sloky a refrény rovnocenné. Ve své době představovaly kontrast k tzv. "festivalovkám", pompézním kantilénovým velesongům, kterých byly plné tehdejší písňové festivaly (odtud jejich název).

S králem českého popu Karlem Gottem jej pojilo zejména ono "britské" gentlemanství, lišili se však nejen stylově, ale i samotným přístupem k hudbě, což byl z velké části i generační konflikt. Zatímco Gottova generace tuzemských zpěváků se vyznačovala univerzálností a její aktéři zpívali zároveň tak neslučitelné žánry jako folk, rock'n'roll a swing, jejich o generaci mladší kolegové byli naopak přísně žánrově vyhranění. Žbirkovým českým generačním protějškem by tak paradoxně byl Michal David, přičemž hudební rozdíl mezi těmito pány je příznačný i pro rozdíl mezi českým a slovenským popem. Zatímco u nás se dodnes sazí převážně na prvoplánovou hitovost (čest výjimkám), Slováci si naopak potrpí na kvalitu a komplexní strukturu písní.

Žbirka se však lišil i od svých slovenských vrstevníků. Zatímco Elán či Peter Nagy vycházeli převážně ze zahraničních trendů osmdesátých let, Žbirka byl více nadčasový, pročež je jeho vliv na slovenský pop konstantnější. Bylo až neuvěřitelné, jakým vzorem byl Žbirka pro mladší generace zpěváků. Bylo tomu tak hlavně proto, že Žbirka hudebně nezůstával stát na místě a svůj sound neustále aktualizoval i o prvky modernějších žánrů. Žbirka proto nikdy nebyl pomníkem minulosti a jeho styl byl "věčně zelený".

Žbirkův vliv je patrný zejména u slovenských písničkářek a muzikantek, přičemž s mnohými z nich nazpíval i duety (například s Janou Kirschner či Katarínou Knechtovou). To, že se slovenská rádia (na rozdíl od českých) nebojí hrát i kompozičně složitější písně jako například Unikát od Márie Čírové, je mimo jiné i Žbirkova zásluha. Společně s Richardem Müllerem byl vlajkovou lodí vkusného a inteligentního popu, který tak na Slovensku nachází živnou půdu mnohem více než v Česku.

Ve Žbirkových písních si každý našel to své. Popové publikum ocení melodické evergreeny jako Bielý kvet či 22 dní, rockeři si přijdou na své s ostřejšími kousky jako Cesta zakázanou rýchlosťou, diskotékové publikum potěší například Dr. Jekyll Mr. Hyde nebo Slávou opitý. Univerzální jsou pomalejší písně jako Balada o poľných vtákoch či Žbirkův možná vůbec největší hit - Atlantida. Samostatnou kapitolou jsou duety, ať už s dávnou souputnicí Marikou Gombitovou (V slepých uličkách, Nespáľme to krásne v nás), s výše zmíněnými Slovenkami (Oh Me Oh My, Skúška snov), s nadějnými Češkami (Co bolí to přebolí a Sněhulák s Marthou, Tento song s Magdalénou Šalamounovou nebo Čistý svet s nevidomou Ráchel Skleničkovou) či posmrtně vydaný duet Nejsi sám se synem Davidem, Žbirka vždy prokazoval ducha týmového hráče.

Ostatně důkazem toho, jakou legendou Žbirka byl, je dvojkoncert Tribute To Miro Žbirka 70, jehož první část měla v pondělí v Bratislavě velký úspěch a dá se předpokládat, že jej zopakuje i dnes v Praze, a na němž vystupuje generačně pestrá směsice interpretů od Jána Lehotského až po Lenny.

Vzpomínku na božského Mekyho zakončíme výběrem jeho největších hitů:

Úsmev (s kapelou Modus) (1977)