Souboj dekád: Guns N' Roses vs. Nirvana vs. Linkin Park

23.07.2025

V červnu definitivně skončilo naše tříleté putování novodobou pop-kulturní historií, které nám zprostředkovaly seriály Sweet 90's, Dirty 2000's a Clean 2010's a minisérie Dark 2020's. Již minule jsem vám však slíbil skvělou náhradu, kterou je třetí letošní novinka na blogu (po občasníku Příběh seriálu a projektu Tvoje tvář má známé jméno), seriál Souboj dekád, v němž si vždy ´srovnáme tři interprety, kteří jsou reprezentanty odlišných dekád, ale přesto mají leccos společného. První trojicí, která do této arény vstupuje jsou tři legendární rockové kapely, které se symbolizují různá období (a dvě z nich jsme letos přivítali na Rock For People), hardrockoví Guns N' Roses, grungeová Nirvana a nu-metaloví Linkin Park.

Guns N' Roses: Divoká jízda pozdními osmdesátkami

Foto: © Universal Music

Rocková a metalová scéna byla v osmdesátých letech minulého století mimořádně členitá a měla hned několik pater. Byl tu undergroundový metal, který zahrnoval subžánry jako black metal, death metal či thrash metal, které se vesměs vyvinuly z mateřského heavy metalu. Z kapel thrash metalové líhně v následujících devadesátkách vstoupila do nejvyšších pater mainstreamu kalifornská Metallica, avšak své publikum si našly i další formace jako Megadeth, Slayer, Anthrax či brazilská Sepultura. Z heavy metalu se však vyvinul paradoxně i opačný pól metalové scény - pop metal (mnohdy též nazývaný glam metal nebo hair metal), který mísil tvrdé kytary s hymnickými popovými melodiemi a androgynní image. Z této žánrové škatulky jsou dnes nejznámějšími jmény newjerseyští Bon Jovi, švédští Europe a němečtí Scorpions, kteří dobývali přední příčky světových hitparád. V jejich stínu se pak vyhřívaly další pop metalové kapely, ať už americké (Van Halen, Mötley Crüe), nebo britské (Def Leppard, Whitesnake).

V poslední třetině osmdesátek pak na scénu vtrhli divočáci Guns N' Roses z kalifornské metropole Los Angeles, kteří se od zbytku pop metalové scény diametrálně odlišovali tím, že jejich sound se od začátku spíše blížil ke klasickému hard rocku a blues rocku. Mnohem blíže tak měli k sedmdesátkovým veteránům, jakými již tehdy byli bostonští Aerosmith či australští AC/DC. Zatímco pop metalové kapely se hesla "sex, drogy a rock'n'roll" držely především v textech písní, Gáni jím opravdu žili, zejména zpěvák a frontman Axl Rose vždy platil za extrémního průšviháře. O pozornost si výrazně řekli již svým debutem Appetite For Destruction (1987), s nímž dobyli vrchol žebříčku Billboard Hot 100 a ze kterého vzešly notoricky známé rockové hymny Welcome To The Jungle, Sweet Child O' Mine a Paradise City. Na druhotině G N' R Lies (1988) následně dokázali, že umí i skvostné balady, což potvrdil pilotní singl Patience. Umělecký vrchol přišel bezesporu s dvojicí alb Use You Illusion I a II (1991). Na jeho první části najdeme dvě vůbec nejznámějších balady z repertoáru kapely, Don't Cry a devítiminutovou November Rain, jejíž videoklip patří k nejdražším v historii, a coververzi bondovské hymny Live Or Let Die ze stejnojmenné bondovky z roku 1973, pod níž je autorsky podepsán frontman legendárních Beatles Paul McCartney. Dvojka obsahuje pilotní singl You Could Be Mine, která zazněla i v akčním filmu Terminator 2: Den zúčtování v hlavní roli s Arnoldem Schwarzeneggerem, který si mimo jiné zahrál v klipu, a vůbec nejznámější "gánovskou" coververzi Knockin' On Heaven's Door od Boba Dylana. O dva roky později následovalo ještě album The Spaghetti Incident? složené výhradně z coververzí převážně punkových písní. To však znamenalo začátek konce, neboť v kapele houstly vztahy. Nejprve byl vyhozen v roce 1994 kytarista Gilby Clarke, o dva roky později odešel druhý nejvýraznější člen (po Axlovi), hlavní kytarista Slash (který mimochodem dnes slaví významné životní jubileum, 60. narozeniny, k nimž mu přeji vše nejlepší) a po dalších dvou letech odešel i baskytarista Duff McKagan, pročež Axl zůstal z původní sestavy sám, ovšem vzhledem k jeho nespolehlivosti jsme si na nové album Chinese Democracy (2008) museli počkat rovných deset let, kdy už byla sláva největší kapely dávno pryč. Poslední hitparádový zářez měli G N' R v roce 1994 s coververzí Symphaty For The Devil od Rolling Stones, která zazněla ve filmu Interwiew s upírem. Ke comebacku v téměř původní sestavě došlo až v roce 2016, když se mezi rozhádanými muzikanty vyčistily vztahy. Guns N' Roses vždy hodně stáli na dvou výrazných osobnostech - Axlovi a Slashovi, pročež jejich spory na dlouho do fungování kapely házely vidle. Nikdo však Gánům neodpáře roli hudebního mostu mezi osmdesátkami a devadesátkami, kdy z nich živelný mix hard rocku a pop metalu v čele s Axlovým nezaměnitelným ječákem udělal výrazný dobový kult.

Nirvana: Raně devadesátková kultovní deprese

Foto: © Universal Music

Počátek devadesátek znamenal pro rockovou scénu zemětřesení a mnohé alternativní subžánry rocku se náhle proměnily v součást mainstreamu. Nejúspěšnějším novým žánrem byl jednoznačně grunge, což byl subžánr tvrdého rocku, který mísil temnost metalu a syrovost punku. Mekkou kapel ve flanelových košilích (touto žánrovou módou se grungeři ostře vymezovali proti extravaganci osmdesátkových glamrockerů) zpívajících cynické, naštvané a depresivní texty byl Seattle, odkud pocházely všechny zásadní kapely tohoto "špinavého" stylu jako Pearl Jam, Alice In Chains, Soundgarden nebo Mudhoney.

Jednoznačně nejznámějším zástupcem grunge však byla Nirvana, seattleské trio, v jehož čele stál charismatický Kurt Cobain. Tento tajemně působící rocker byl přesným opakem Axla Rose (se kterým se vzájemně nesnášeli), jelikož zatímco z Axla stříkala na všechny strany živelná energie, Kurt byl diametrálně odlišným typem rockera, niternějším a depresivnějším, i jeho melancholický chraplák se nemohl od Axlova ječáku více lišit. Jakkoliv jsou oba jeho spoluhráči, bubeník David Grohl a baskytarista Krist Novoselic bezesporu výborní muzikanti, nirvanovská aura vždy stála především na Kurtově magickém charismatu. Nirvana debutovala v červnu 1989 albem Bleach, které však velký úspěch nesklidilo, jelikož mu vydavatelství SubPop nezajistilo dobrou reklamu. Zlom nastal až v roce 1991 s hymnickým singlem Smells Like Teen Spirit, který se sice zpočátku příliš dobře neprodával, ale jakmile jej začala hrát MTV, stal se z něj megahit a následně i generační hymna. Druhotina Nevermind, která vyšla pouhých 14 dní po pilotním singlu, se zařadila k nejzásadnějším albům historie, což potvrdily i další tři singly Come As You Are, Lithium a In Bloom. Na přelomu roků 1991 a 1992 Nirvana vyrazila na společné turné s kalifornskými králi funk-metalu Red Hot Chili Peppers (jejichž vrcholné album Blood Sugar Sex Magic vyšlo ve stejný den jako Nevermind) a žánrovými souputníky Pearl Jam. V té době popularita Nirvany strmě rostla, jakkoliv to zejména Kurt nenesl nejlépe, stále si stěžoval na bolesti žaludku a společně s manželkou Courtney Love (mj. zpěvačkou a frontmankou grungeové kapely Hole) propadali heroinu. Třetí a poslední studiové album In Utero vyšlo v září 1993 a přestože jej členové kapely považovali za svůj umělecký vrchol, věhlasu Nevermind nedosáhlo. Vzešly něj tři singly Heart-Shapped Box, All Appologies a Pennyroyal Tea. V listopadu 1993 Nirvana vystoupila v pořadu MTV Unplugged, kde zahrála akustické verze písní ze všech tří alb a několik coververzí v čele s The Man Who Sold The World od Davida Bowieho. 5. dubna 1994 však došlo k tragédii, která otřásla celým (nejen) hudebním světem. Kurt Cobain se ve svém domě v Seattlu zastřelil, přičemž jeho mrtvé tělo bylo nalezeno až o tři dny později. Zároveň po sobě zanechal dopis na rozloučenou, v němž napsal, že "je lepší vyhořet než vyhasnout". Kurtova tragická smrt, která byla provázena celou řadou konspiračních teorií, předčasně ukončila činnost Nirvany. Ještě v listopadu 1994 vyšel záznam výše zmíněného koncertu z MTV Unplugged, který lámal rekordy v prodejnosti. Dave Grohl ještě v témže roce založil kapelu Foo Fighters, která se následně stala nejúspěšnějším zástupcem první vlny žánru post-grunge. Jestliže se Guns N' Roses stali kultem, pro Nirvanu totéž platí dvojnásob. Kapela, která působila, jakoby o slávu nestála, způsobila v raných devadesátkách davové šílenství a z Kurta se i přes krátký život stala nesmrtelná ikona.

Linkin Park: Mileniální rocková stálice

Foto: © Warner Music

Po opadnutí grungeové mánie tu ve druhé polovině devadesátek bylo hned několik žánrů, které ovládaly rockovou scénu. Z Ameriky vzešla první vlna pop-punku (Green Day, The Offspring), Britské ostrovy suverénně ovládal britpop (Oasis, Blur, Pulp) a závěr dekády patřil "nové pop-rockové vlně" (No Doubt, Garbage, The Cardigans). Tyto žánry však měly blíže k pop-rocku, zatímco tvrdší styly bychom na vrcholcích žebříčků ve středních a pozdních devadesátkách hledali téměř marně. To změnil až nu-metal, neboli kombinace metalových riffů a rapu, který na počátku nového milénia vyvolal mánii v mnohém podobnou té grungeové. Průkopníky se stali kalifornští Korn, kteří s třetím albem Follow The Reader (1998) poprvé dostali nu-metal do mainstreamu. Větší medializace se tento žánr dočkal až díky floridským Limp Bizikt, jejichž třetí album Chocolate Starfish and the Hot Dog Flavored Water (2000) v čele se filmovým hitem Take A Look Around z Mission: Impossible 2 tuto mánii de facto spustilo.

Korn i Limp Bizkit však byli zastíněni debutanty z roku 2000, kalifornskými Linkin Park, kterým tak náleží titul králů nu-metalu, jakkoliv se později ukázalo, že jsou multižánrovým bandem. Zatímco nu-metalové kapely staví primárně na rapu, Linkini vždy přinášeli i chytlavé melodie, čímž se přibližovali popu. Zvlášť když za mikrofonem stál skvělý a charismatický zpěvák Chester Bennington, jehož hlas byl žánrově velmi tvárný, tak není divu, že si dokázali získat nejen rockové, ale i popové publikum. Rapper, muzikant a producent Mike Shinoda, který je hlavní duší kapely, pro změnu přitáhl i hiphopové fanoušky. Zatímco Nirvana byla vždy vnímána jako "kapela jednoho muže", Linkin Park byli (podobně jako Guns N' Roses) kapelou dvou mužů (a dnes jsou kapelou muže a ženy). Již jejich debut Hybrid Theory (2000) byl ve své době senzací a vzešly z něj čtyři úspěšné singly One Step Closer, Crawling, Papercut a In The End, z nichž se velkým hitem stal zejména posledně jmenovaný, který Linkiny dostal na druhé místo Billboard Hot 100. Svůj sound dotáhli k dokonalosti na druhotině Meteora (2003), dodnes považovanou za jejich vrcholné album, ze kterého vyšlo hned pět singlů, z nichž mírně zapadl pouze čtvrtý From The Inside, zatímco ostatní čtyři (Somewhere I Belong, Faint, Numb a Breaking The Habbit) se staly hity, zejména Numb je považován za linkinovský "signature song", přičemž jeho životnost prodloužila i remixová verze Numb / Encore z EP Collision Course (2004), které společně s Linkiny vytvořil populární rapper Jay-Z. Třetí řadové album Minutes To Midnight (2007) bylo řadou fanoušků přijato rozpačitě, jelikož mnohé z nich zaskočilo výrazné vyměknutí, například singlové balady Shadow Of The Day (která lehce připomíná gigahit With Or Without You od U2) a Leave Out All The Rest svým popovým zvukem nebyly pro skalní fans to pravé ořechové. Oproti tomu zbývající tři singly What I've Done, Bleed It Out a Given Up měly ten správný linkinovský náboj. Třetí album patří do skupinny desek, které sice v době vydání neohromí, ale později zrají jako víno. Krize přišla až v desátých letech, z nichž mírně ční pouze experimentální pátá řadovka Living Thigs, z níž vzešly hity Burn It Down a Castle Of Glass. Ze zbylých tří alb jsou dvě, konkrétně čtvrté A Thousand Suns (2010) a The Hunting Party (2014), absolutně nevýrazné a nepřinášejí nic nového a poslední album s Chesterem One More Light (2017) je již čistá popina. 20. července 2017 celý svět šokovala Chesterova sebevražda, k níž ho údajně dohnaly deprese způsobené zneužíváním v dětství a také úmrtí blízkého přítele, frontmana grungeových Soundgarden Chrise Cornella. Vypadalo to na definitivní konec, jelikož si jen málokdo dokázal představit, že by Chestera mohl vůbec někdo nahradit (podobně jako Kurta u Nirvany). Šest let po rozpadu se však značka Linkin Park vrátila a scénu, nejprve s dvacetiletou edicí alba Meteora a o rok později i s výběrovkou Papercuts, které mimo jiné obsahovaly archivní a dosud nevydané nahrávky s Chesterovým hlasem včetně singlů Lost a Friendly Fire, které udělaly entrée pro comeback desetiletí, který Linkini avizovali v září 2024, přičemž za Chestera našli skvělou náhradu. Emily Armstrong, zpěvačka hardrockové kapely Dear Sara, byla sice fanoušky původně přijata rozporuplně, zejména kvůli své příslušnosti ke scientologické církvi, avšak následně se ukázalo, že její angažování bylo trefou do černého, což naznačil již v říjnu vydaný pilotní singl The Emptiness Machine a comebackové album From Zero, které světlo světa spatřilo v listopadu, to už jen potvrdilo. Emilin syrový rockový vokál se od Chesterova univerzálnějšího hlasu diametrálně liší, pročež Linkini oproti desátým letům výrazně přitvrdili. Vedle výše zmíněného pilotu vzešlo z From Zero ještě několik singlů, z nichž zaujala především hymna šampionátu ve videohře League Of Legend, vypalovačka Heavy Is The Crown a za zmínku stojí i středně rychlá Over Each Other či pilotní singl rozšířené edice Up From The Bottom. Suma sumárum se tedy dá říci, že na rozdíl od Gánů a Nirvany jsou Linkini spíše fenoménem než kultem (rozdíl je v tom, že zatímco kult je silně zbožňován užší skupinou, fenomén míří na potenciálně širší cílovou skupinu). Jejich publikum je skutečně velmi široké od pravověrných rockerů přes hiphopery až po náctileté fanynky, pro které zejména v nultých letech představovali tak jako jiné mainstreamově rockové kapely náhradu za boybandy. Rovněž Chester se lišil od vyhraněných osobností Axla a Kurta, oproti nimž byl jako zpěvák mnohem univerzálnější, pročež jej mohla v klidu nahradit Emily. Ostatně o nadčasovosti Linkin Park svědčí i výběr největších hitů, kterých měli více než Guns N' Roses a Nirvana dohromady.

Ve druhém dílu změníme o 180° žánr a zaměříme se na popové dívčí skupiny. Jejich vlajkovou lodí jsou bezesporu britské Spice Girls. Coby jejich následovkyně si představíme dva americké girlbandy z následujících dekád - Pussycat Dolls a Fifth Harmony, z nichž po rozpadu vzešly dvě sólové megastars, čokoládová diva a porotkyně X Factoru Nicole Scherzinger a latino-popová princena Camila Cabello.