Top 10 nedoceněných českých porevolučních filmů

K české polistopadové kinematografii jsou mnohdy diváci i odborníci výrazně kritičtí. Mnohdy oprávněně, celá řada snímků se jednoduše nepovedla a po zásluze propadla (ovšem takových tu bylo plno i před listopadem). Potom tu samozřejmě bylo i několik diváckých megahitů, zejména z řad lidových a romantických komedií, které kritika přijala vlažně. Naopak většina vítězů Českého lva (v hlavní kategorii film roku) se plným kinosálům zrovna netěšila. Samozřejmě nad všemi ční královská kategorie filmů, reprezentovaná takovými stálicemi jako Kolja či Pelíšky, která si získala srdce diváků i respekt kritiky. No a pak je tu ještě jedna kategorie: filmy nedoceněné, které se nestaly kasovními trháky, ani kritici na ně nepěli oslavné ódy (tedy některé z nich chválili, ale mnohdy ne tak, jak by zasloužily), přesto mají nezpochybnitelné kvality. Vybral jsem z porevoluční kinematografie deset nedoceněných klenotů, které byly přijaty vlažně či rozporuplně.

Amerika (1994)

Z debutu Vladimíra Michálka, natočeného na motivy nedokončeného románu Franze Kafky Nezvěstný, zná většina diváků především titulní píseň od skupiny Lucie (mimochodem jednu z nejlepších českých rockových balad všech dob). Za pozornost ovšem stojí i film samotný, jakkoliv se nejedná o divácky lehce stravitelnou záležitost (inu, typický Kafka). Martin Dejdar, který byl do té doby známý výhradně jako komik, zde poprvé dokázal, že je i vynikající dramatický herec. Fascinující výkony zde však předvádějí i další členové Ypsilonky Jiří Lábus, Oldřich Kaiser či Jiří Schmitzer. Paradoxem je, že Michálek stojí zároveň i za nejpřeceňovanějším českým filmem všech dob, ale o tom až níže.

Řád (1994)

Dalším debutem téhož roku bylo historické drama režiséra Petra Hviždě, které však v jeho filmografii zůstalo osamocené (společně s několika televizními filmy), neboť tento mladý talent o šest let později podlehl zákeřné nemoci. Vedle takových jistot, jakými jsou Jana Preissová, Jan Tříska či zde netypicky kladný Marek Vašut, tu poprvé v roli novicky Barbory zazářila tehdy jen sedmnáctiletá Andrea Elsnerová, vynikající divadelní herečka a dabérka, která je však ve filmu bohužel využívána jen sporadicky (nejvíce diváků ji zná jako hospodyni Andělku z Četnických humoresek).

Učitel tance (1995)

A opět Martin Dejdar, tentokrát ve své bezpochyby životní roli tanečního instruktora Richarda Majera, který i přes těžkou tuberkulózu neztrácí chuť do života. Tento klenot na rozdíl od předchozích dvou filmů není režijním debutem, ale natočil jej ostřílený harcovník Jaromil Jireš podle scénáře neméně ostříleného Jiřího Hubače. Kritika byla sice v tomto případě vstřícná, ale mohla být i víc, jelikož tento film má oscarové parametry. Martin Dejdar zde předvedl vskutku fenomenální výkon, že mu člověk i chvílemi věří, že je skutečný tuberák. Vedle něj zde exceluje i Jana Hlaváčová v roli přísné vrchní sestry či Radek Holub coby umírající pacient Pardus. Kuriozitou je poslední filmová role Miloše Kopeckého, který si zahrál Majerova dědečka.

Co chytneš v žitě (1998)

Povídkový triptych a debut režiséra Romana Vávry měl velkou smůlu, jelikož necelé dva měsíce před ním šel do kin výše zmíněný nejpřeceňovanější film všech dob, kterým není nic jiného než "eastern" Je třeba zabít Sekala, který měl tehdy natolik masivní promo, že ostatní české filmy zůstávaly v jeho stínu (výjimkou byl snad jen Čas dluhů Ireny Pavláskové, který měl silný divácký tahák v Lucii Bílé). Co chytneš v žitě přitom představovalo jakýsi protipól k po všech stránkách přepálenému Sekalovi, jelikož to byl velmi lidský a hřejivý film. Jeho základním stavebním kamenem je původně famácká povídka Osina, ve které jsme opět mohli vidět výše zmíněnou Andreu Elsnerovou v roli naivní Katky a která je svým vyzněním nadčasová, jelikož upozorňuje na problémy v komunikaci mezi mladými lidmi, což v době sociálních sítí nabývá na aktuálnosti. Další dvě povídky však ani v nejmenším nezaostávají, v dějově nejvýraznějším Stohu manipuluje vychytralá uprchlice z děcáku v podání Kláry Issové s partou maloměstských kluků a závěrečné povídce Cesta dominuje výkon Ivy Janžurové v roli odvážné postarší nevěsty Jindřišky. Janžurová získala za tuto roli Českého lva, což bylo však jediné ocenění, kterého se tomuto opomíjenému a málo reprízovanému filmu dostalo.

Perníková věž (2002)

Černá krimi-komedie, která byla po filmových hitech Vrať se do hrobu (1989) a Díky za každé nové ráno (1994) třetím režijním počinem sklepáckého komika Milana Šteindlera, doplatila na srovnání s o dva roky staršími kultovními Samotáři, které sice nepřekonala (ono srovnání však v mnoha směrech kulhá, jelikož Samotáři byli především filmem o vztazích a drogy v něm hrály jen drobnou epizodu, zatímco Perníková věž byla především o drogách), ale i ona měla kultovní potenciál, který i přes velmi přesvědčivý výkon Jana Dolanského v hlavní roli, hlášky Radka Kuchaře jako "Diskotétka na chemoterapii" nebo "Příští stanice Kurta Cobaina, ta je konečná" a překvapivé rozuzlení, které fungovalo jako memento pro mladou generaci, nenaplnila, jakkoliv návštěvnost v kinech nebyla úplně marná (138 tisíc diváků není na český film tohoto typu rozhodně málo).

Pusinky (2007)

Celovečerní filmový debut Karin Babinské, nynější manželky Richarda Krajča, pro změnu doplatil na špatnou škatulku, kam si jej celá řada diváků a priori zařadila. Nejeden divák si myslel, že se jedná o další z vlny teenagerských komedií, kterou v roce 2004 odstartovali populární Snowboarďáci. To byl však krutý omyl, jelikož se jednalo o neobyčejně syrové drama, které v mnohém připomínalo novodobou skandinávskou kinematografii. Tato road-movie o dívčím přátelství představila v hlavních rolích vedle bývalé dětské hvězdy Sandry Novákové, do té doby známé především z populárního seriálu Bylo nás pět, pro níž byla role Karolíny první výraznou dospěláckou příležitostí, i dva nové objevy Marii Doležalovou a Petru Nesvačilovou.

Zemský ráj to napohled (2009)

Podobně jako Perníková věž doplatila i tato retrokomedie z prostředí disentu na srovnání s jedním kultem a nálepka "dámské Pelíšky", kterou byla počastovaná v recenzi Mirky Spáčilové, se stala vyloženě zavazující, jelikož ze srovnání s nejlepší a nejoblíbenější porevoluční komedií je prakticky nemožné vyjít vítězně. Kromě toho velká část kritiků tento film popravila kvůli lidskému vykreslení Václava Havla, kterého zde skvěle ztvárnil Ondřej Vetchý. Přitom se jednalo o výbornou komedii s mnoha silnými momenty a parádními hereckými výkony. Vedle Vetchého a Vilmy Cibulkové zde zazářila především Tereza Voříšková (dnes Ramba), která v tomto filmu definitivně potvrdila, že není jen sex-symbolem, ale že je jedním z největších talentů své generace.

Všiváci (2014)

Debut Romana Kašparovského, jehož premiéra byla několikrát odložena, si o kontroverzní přijetí vyloženě říkal svou zmatenou formou. Všiváci však nejsou filmem na jedno vidění a když divák gordický uzel rozplete a zorientuje se především v tom, co je flashback a co ne, tak ho postupné odkrývání tajemství minulosti dvou rozhádaných bratrů (Ondřej Vetchý, Jiří Langmajer) doslova pohltí. Výrazným plusem je i "nečeský" vizuál a technická stránka. Casting je rovněž vyloženě hvězdný a vedle Vetchého a Langmajera si zde zahráli Iva Janžurová, Tereza Voříšková, Marek Taclík, Tatiana Vilhelmová, Kryštof Hádek a Jiří Mádl, který zde zazářil v roli mentálně postiženého Vency.

Laputa (2015)

A do třetice Tereza Voříšková, tentokrát v hlavní roli lehce nezávislého filmu, který měl potenciál stát se generační výpovědí, přestože se jedná o film pro "kino osamělého diváka". Ovšem i kritika bůhvíproč přijala tento počin vlažně a to i přes parádní výkon Voříškové, která v roli Johanky spojila živočišnost s úzkostí. Zajímavostí je, že Laputa není prvním ani posledním počinem, ve kterém matku Voříškové hraje Ivana Chýlková (už dříve se v roli matky a dcery objevily v nováckém seriálu Místo v životě a televizním filmu Brainstorm a o tři roky později pak ve smutné komedii Chata na prodej), což je vzhledem k odlišné výšce obou hereček poněkud paradoxní.

Instalatér z Tuchlovic (2016)

Nejmladší z desítky nedoceněných filmů je podobný případ jako Pusinky, tzn. dojel na špatnou škatulku. Mnohými diváky byl automaticky považován za lidovou komedii jen proto, že se odehrává na venkově. Ve skutečnosti Instalatér mnoho vtipných momentů nenabízí. Naopak se jedná o výborné sociální drama, jehož hlavní hrdina, šikovný, ale pro život nepraktický Luboš Cafourek zde slouží jako zrcadlo ostatních, čímž připomíná Otíka z Vesničky střediskové stejně jako Bohuše z Dědictví aneb Kurvahošigutentag. Zároveň se jedná o nejcivilnější film Tomáše Vorla, čemuž napomohlo obsazení Jakuba Koháka, jehož neherectví dodává nejen postavě Luboše, ale i celému filmu na autenticitě.

Zdroj: Kinobox.cz, CSFD.cz, jirkazz.gzk.cz; Foto: Space Films, Lucernafilm, Astra Film, Bontonfilm, Falcon, Bioscop