Vzestupy a pády Red Hot Chili Peppers
Slavný kalifornský kvartet Red Hot Chili Peppers, který v osmdesátých letech stál u zrodu funk-metalu a v devadesátých a nultých letech byli jedním z hlavních pilířů rockové a pop-rockové scény, se letos vrátil na scénu hned se dvěma novými alby - Unlimited Love a Return Of The Dream Canteen. A jelikož Redhoti příští rok oslaví čtyřicet let existence (jakkoliv z původní sestavy zůstali dodnes jen zpěvák Anthony Keidis a baskytarista Michael "Flea" Balzary) a jejich kariéra rozhodně nebyla vždy přímočará, rozhodl jsem se zmapovat jejich diskografii, která kromě dvou bestofek, dvou živáků a několika EP obsahuje především třináct řadových studiových alb, na která se ve svém průletu zaměřím.
The Red Hot Chili Peppers (1984)
Debut Keidisovy party provázely porodní bolesti. Kytarista Hillel Slovak a bubeník Jack Irons paralelně působili v kapele What Is This?, která měla podepsanou smlouvu s MCA, zatímco Redhoti vydávali u EMI. Proto byli nahrazeni kytaristou Jackem Shermanem a bubeníkem Cliffem Martinezem, přičemž zvláště s prvně jmenovaným si stálí členové Keidis a Flea nesedli. Stejnou nespokojenost prokazovali i producentu Andymu Gillovi, členovi slavné post-punkové formace Gang Of Four, který posouval zvuk nahrávky blíže k mainstreamu. Celé album tak působí příliš uhlazeně a tím pádem i nevýrazně. Redhoti se vždy hlásili ke starším demáčům, které nahráli se Slovakem a Ironsem. I tak se však na debutu najdou silné skladby jako True Men Don't Kill Coyotes či Get Up And Jump a status prvního funkmetalového alba redhotímu debutu už nikdo neodpáře.
hodnocení DJ Vlada: 6/10
Freaky Styley (1985)
Na druhém albu došlo k výměně producenta za funkového guru George Clintona a především se na post kytaristy po vyhazovu Shermana vrátil Slovak. Obě změny jsou setsakra znát, jelikož oproti debutu je Freaky Styley zvukově syrovější, energičtější a ze všech alb kapely nejfunkovější. Obsahuje sice i cover-verze jako Hollywood (Africa) od The Metters či If You Want Me To Stay od Sly & the Family Stone, ale tento fakt vůbec není na škodu, jelikož redhotí verze dodávají těmto písním oproti originálům nový rozměr. Z původních skladeb jsou výtečné zejména úvodní Jungle Man nebo Catholic School Girls Rule. Přestože toto album nedosáhlo komerčního úspěchu, na který bylo přece jen příliš experimentální, z raných alb Redhotů je po právu všeobecně považováno za nejlepší.
hodnocení DJ Vlada: 8/10
The Uplift Mofo Party Plan (1987)
Třetí album znamenalo opět nového producenta, tentokrát Michaela Beinhorna, který Redhoty posunul k metalovějšímu zvuku. Je to rovněž i jediné album nahrané v původní sestavě, jelikož se po odchodu Martineze vrátil Irons. Celé album provázel největší démon Redhotů v první dekádě jejich existence - drogy. Keidis musel před natáčením podstoupit odvykačku na heroinu, což reflektoval v jediném vydaném singlu z alba Fight Like A Brave. Jen pár měsíců po vydání zemřel Slovak na předávkování a kapelu následně opustil i Irons, protože (řečeno jeho vlastními slovy) "nechtěl být v kapele, ve které mu umírají kamarádi". I přes drogové excesy se však jedná o velmi dobré album, které je zvukově sice přímočařejší než Freaky Styley, ale kvalitativně za ním zaostává jen o pověstný chlup. Toto album, které uzavírá první redhotí etapu, je navíc přelomové v tom, že jako první zasáhlo do Billboard Top 200, jakkoliv jen na 148. místo.
hodnocení DJ Vlada: 7,5/10
Mother's Milk (1989)
Po Slovakově smrti a Ironsově odchodu ležel před Kedisem a Fleou nelehký úkol - najít nového kytaristu a bubeníka. V obou případech se však trefili do černého, zejména u kytaristy, kterým byl tehdy jen osmnáctiletý multitalentovaný John Frusciante. Bubeníkem se následně stal Chad Smith, který vzešel z konkurzu. Vznikla tak vůbec nejslavnější sestava Redhotů, která (s přestávkami v podobě dvou odchodů Fruscianteho) existuje dodnes. Čtvrté album Mother's Milk bylo testem, jak bude nová čtveřice fungovat dohromady. Z alba je cítit rozpor mezi metalově založeným producentem Beinhornem a Frusciantem, který se naopak snažil o větší melodičnost. Album proto jako celek působí poněkud neukotveně. Singly Higher Ground (cover-verze Stevieho Wondera) a Knock Me Down míří k mainstreamu, většina ostatních písní je naopak zakotvena v osmdesátkovém funk-metalu. I přes tento rozpor bylo Mother's Milk relativně úspěšné, získalo zlatou deskou a Higher Ground se stal jejich prvním radiohitem. Skutečný průlom měl však teprve přijít.
hodnocení DJ Vlada: 7/10
Blood Sugar Sex Magic (1991)
Před pátým albem učinili Redhoti dvě zásadní změny, které poprvé nebyly personální v rámci kapely. Jednak změnili vydavatelství a od EMI přešli k Warner Music, kde vydrželi dodnes. Druhou osudovou změnou byla výměna producenta. Rick Rubin, který se do té doby zaměřoval spíše na hiphop (který ale propojoval s rockem, viz. spojení rapperů Run DMC s hard-rockery Aerosmith, z nějž vzešel hit Walk This Way), se stal neoficiálním "pátým členem Redhotů", jelikož produkoval (s výjimkou The Getaway z roku 2016) všechna jejich následují alba. Rubin nechal hlavní slovo kapele, jejichž hlavním tvůrčím motorem byl jednoznačně Frusciante, a bylo to znát. Blood Sugar Sex Magic je totiž skutečně geniální deska, na které nic nechybí ani nic nepřebývá. Perfektně se zde mísí funk-rocková energie s popovou melodičností, což je kombinace, která dělá zvuk Redhotů dodnes tak jedinečný. Nesmrtelný gigahit Under The Bridge nikomu blíže představovat nemusím, ale vedle něj jsou tu i další výborné singly jako energické kousky Give It Away a Suck My Kiss nebo melancholická Breaking The Girl. Pozadu nezůstávají ani výborné nesingly jako Funky Monks, The Righteous & The Wicked či titulní Blood Sugar Sex Magic. Redhoti tak naplno vstoupili do mainstreamu a zažívali svůj první vrchol, jehož pihou na kráse byl jen následný odchod Fruscianteho, který nezvládl náhlou slávu a upadl do drogového rauše. Blood Sugar Sex Magic je dodnes právem považováno za jedno ze zásadních alb historie rocku.
hodnocení DJ Vlada: 10/10
One Hot Minute (1995)
Odchod Fruscianteho byl jako blesk z čistého nebe a Redhoti si museli hledat náhradu. Chad Smith nakonec přišel s návrhem, aby se novým kytaristou stal Dave Navarro z rozpadlých Jane's Addiction. Navarro je známý chrčivým zvukem své kytary, čímžpádem radikálně změnil zvuk celé kapely. Šesté album One Hot Minute tak zní mnohem méně funkově a mnohem více metalově a psychedelicky než předchozí desky. I textově je mnohem temnější než Blood Sugar Sex Magic, jelikož leitmotivem se staly drogy, kterým zejména Keidis v té době již podruhé propadl (ve dvou písních jej proto zpěvácky musel nahradit Flea). Toto album je jednoznačně nejkontroverznější, které kdy Redhoti natočili. Fanoušci se tehdy rozdělili na dva tábory. První větší tábor toto album nikdy nepřijal za své a považuje jej za nejhorší album Redhotů. Druhý menší tábor, do kterého patřili mnozí tehdejší newcomers (zejména z řad metalistů a grungerů), album miluje. Já, ačkoliv jsem pop-rocker (a v té době jsem byl ultrapopař, který sežral všechno, co mu Tereza Pergnerová naservírovala v Esu), se paradoxně řadím do druhého jmenovaného tábora, což je dáno z velké části tím, že díky One Hot Minute jsem Redhoty poznal a navíc jako první jsem slyšel Aeroplane, který je nejredhotovitější písní z alba. Sami Redhoti naopak album považují za černou ovci své diskografie a na koncertech jej zcela ignorují, což je zřejmě dáno tím, že na období s Navarrem nevzpomínají rádi kvůli hudebním neshodám a drogovým excesům (nejprve Keidise a později i Navarra), kvůli nimž museli přesouvat i rušit koncerty. Samotné album je v tom ale nevinně a najdeme na něm spoustu výtečných songů, kromě již zmíněného Aeroplane i druhý největší hit z desky - baladu My Friends, našláplé vypalovačky Warped a Coffee Shop, skoroinstrumentálku Walkabout, další baladu Tearjeaker či skvěle gradující titulní skladbu. Pozice One Hot Minute je dle mého nespravedlivá (osobně mu říkám "Barikáda v redhotí ulici" podle novodobě nereprízované "extended" verze posledního dílu legendárního českého seriálu Byl jednou jeden dům), protože i když je odlišné od zbytku diskografie Redhotů, neznamená to, že se nejedná o výborné album.
hodnocení DJ Vlada: 9/10
Californication (1999)
V roce 1998 byl Navarro vyhozen kvůli drogám i hudebním neshodám. Flea následně navštívil Fruscianteho, který se již vyléčil z drogové závislosti, a přemluvil jej, aby se vrátil do kapely. V téže době se z drog postupně vyhrabával i Keidis, takže práci na sedmém albu nebránilo téměř nic. Californication bylo po rozporuplně přijatém One Hot Minute návratem na vrchol, Redhotů byla opět plná rádia i televize a singly Scar Tissue, Otherside (btw. nejzpívanější redhotovka v SuperStar) či titulní Californication zná každý. Samozřejmě, že komerční úspěch znamenal větší posun k pop-rocku a to i oproti fenomenálnímu Blood Sugar Sex Magic. To ovšem neznamená, že bychom na Californication nenašli řízné rockové kousky, ty zastupuje například úvodní Around The World, Parallel Universe či Get On Top. Kontrastně k tomu album obsahuje i křehké, téměř až folkové balady jako Porcelain či závěrečnou Road Trippin'. Californication je zkrátka album pestré jako duha, na kterém si každý z různorodé škály redhotích fanoušků najde to své, proto se nelze divit, že se jedná o nejprodávanější ze všech alb Redhotů. Za mě dostává na chlup stejné hodnocení jako předchozí One Hot Minute, přestože se jedná o diametrálně odlišné album. Ale jak kdysi řekl Laco Lučenič (coby porotce slovenské SuperStar), kvalita může mít různé podoby a nuance, což o redhotích deskách platí stoprocentně.
hodnocení DJ Vlada: 9/10
By The Way (2002)
Na úspěchu Californication se ukázalo, že jednoznačným hlavním motorem kapely je Frusciante. Bylo tedy logické, že na následující desce dostane největší prostor, samozřejmě především jako autor, ale i jako zpěvák a backvokalista. Pod jeho vedením tak vzniklo nejpopovější a nejmelodičtější album Redhotů. Popovost rozhodně neznamená a priori negativum, ostatně Redhoti už v té době byli pevnou součástí mainstreamu, takže nějaké velké experimenty nebyly žádoucí. Problém nastává v tom, že se na By The Way poprvé vytratila živočišná energie, která byla vždycky pro Redhoty tolik typická. Paradoxně nejenergičtější jsou dva nejznámější singly z desky - titulní By The Way a Can't Stop. Zbývající dva singly The Zephyr Song a Universally Speaking se naopak nesou na midtempové vlně typické pro celé album. I zde se však najdou výborné nesinglové kousky jako On Mercury nebo Venice Queen. Výrazným pozitivem alba je fakt, že se zde ukazuje, jak fantastickým a kreativním kytaristou je Frusciante, což v klidnějších písních vynikne víc než v divočinách. Přestože tedy By The Way není pro skalní fans z undergroundových začátků ani pro metalisty z navarrovského období to pravé ořechové, pořád je to výrazně nadprůměrné album.
hodnocení DJ Vlada: 7/10
Stadium Arcadium (2006)
Fruscianteho koncert pokračuje. A tentokrát byl opravdu plodný a kytarové riffy mu zřejmě šly automaticky od ruky, pročež mohlo vzniknout hned dvojalbum s astrologickými názvy disků Jupiter a Mars. Oproti předchozímu lehce unylému By The Way je Stadium pestřejší a nenajdeme zde jen balady a midtempové skladby, ale i energičtější kousky, ve kterých Redhoti ukazují, jak to pořád umějí rozjet, což se netýká až tak prvních dvou singlů Dani California a Tell Me Baby (které jsou tak na úrovni By The Way a Can't Stop), ale především posledního vydaného singlu Hump The Bump, téměř hendrixovské Readymade nebo vůbec nejnašláplejší skladby dvojalba Storm In A Teacup. Z balad nejvíce ční v pořadí čtvrtý singl Desecration Smile, který má výbornou gradaci a roste s každým poslechem. Nejgeniálnější je ovšem třetí singl Snow (Hey Oh), jehož "plovoucí" leitmotiv jen dokazuje, že v jednoduchosti je krása. Jediným mínusem dvojalba je jeho přepálená délka. Kdyby se vypustily minimálně čtyři skladby, album by dostalo větší spád. I tak se však (společně s letošní Unlimited Love) jedná o nejlepší redhotí desku vydanou po roce 2000.
hodnocení DJ Vlada: 8/10
I'm With You (2011)
V prosinci 2009 Frusciante všechny překvapil, když oznámil, že Redhoty opět opouští. Tentokrát to však bylo jen z toho důvodu, že se chtěl věnovat sólovým projektům. Jeho nástupcem se stal Josh Klinghoffer, který již na turné Stadium Arcadium působil jako doprovodný kytarista. Klinghofferův styl hraní na kytaru je Frusciantemu místy podobný, avšak nebyl tak dominatní, pročež kytara poprvé u Redhotů ustoupila do pozadí. Naopak se do popředí dostal Flea s basovými linkami, tudíž se redhotí styl začal po letech opět blížit k funky, i když jinému než v začátcích. Jubilejní desáté album překvapilo místy až disco rytmem jako například v úvodní Monarchy Of Roses nebo v závěrečné Dance, Dance, Dance. Pilotní singl The Adventures Of Rain Dance Maggie není rozhodně nejvýraznějším kouskem alba a oproti pilotním singlům minulých desek je to slabý odvar. Oproti tomu pozdější méně známé singly Look Around a Brendan's Death Song jsou výtečné a je škoda, že se pilotem nestal jeden z nich. Z komerčního hlediska se nový styl ukázal být slepou ulicí, jelikož se pro něj těžko hledala cílovka. Pro popaře to nebylo tak chytlavé, pro rockery a metalisty to nebylo dost tvrdé, pro příznivce taneční hudby to bylo málo progresivní. Redhoti tak zažili docela tvrdý sešup v prodejnosti a zájmu médií obecně.
hodnocení DJ Vlada: 7/10
The Getaway (2016)
Na druhém albu s Klinghofferem šli Redhoti ještě dál a jejich sound se stal čím dál hůře zařaditelný a definovatelný. Pilotní singl Dark Necessities byl ještě nevýraznější než pilot předchozího alba a to je co říct. Úletem je další singl Go Robot, což je čisté disco, jen bez chytlavé melodie. Skorobaladu s prvky reggae Sick Love z unylosti nezachránil ani hosting Eltona Johna na piano. Nejlepší ze singlů je Goodbye Angels, jedna z mála kytarovějších skladeb na albu, jakkoliv starším vypalovačkám se nevyrovná. Pár slušných věcí se najde ještě ke konci jako například další kytarovka Detroit, nálady měnící This Tinconderoga, nablueslá balada The Hunter či závěrečný šestiminutový epos Dreams Of Samurai. Obstojný závěr však nezlepší velmi matný celkový dojem z alba, na kterém většina písní plyne od nikud nikam. Za mě rozhodně jedno ze tří nejslabších redhotích alb.
hodnocení DJ Vlada: 6/10
Unlimited Love (2022)
Téměř přesně deset let po Fruscianteho druhém odchodu přišla radostná zpráva pro fanoušky Redhotů - "ztracený syn" Frusciante se opět vrací na místo Klinghoffera. Staronová sestava se následně zavřela do studia a pánové byli neskutečně kreativní, jelikož z jejich snahy vzešla hned dvě nová alba, která letos spatřila světlo světa. První z nich vyšlo 1. dubna a byl to skutečně návrat v plné síle. Tohle jsou ti Redhoti, které mají fanoušci rádi. Přestože vyloženým rádiovým hitem je jen pilotní singl Black Summer, zbytek rozhodně není žádná vata. Najdeme tu svižné rockeřiny jako druhý singl These Are The Ways nebo One Way Traffic, funky kousky jako Aquatic Mouth Dance, Poster Child nebo She's A Lover, ovšem nechybí ani balady jako Not The One, Veronica nebo závěrečné Tangelo. Vrcholnou skladbou alba je The Great Apes, která má parádní gradaci. Nové Blood Sugar Sex Magic sice Unlimited Love není, ale z novějších alb patří rozhodně k nejlepším.
hodnocení DJ Vlada: 8/10
Return Of The Dream Canteen (2022)
Při dvouleté práci ve studiu byli Redhoti natolik kreativní, že složili materiál hned pro dvě desky. Dalo se ovšem čekat, že zatímco na starší sestřičku Unlimited Love bylo vybráno to nejlepší z toho, co Redhoti za dva roky vytvořili, na tu mladší Return Of The Dream Canteen zbyl prostě ten zbytek. Písně z posledního alba rozhodně nejsou špatné, obzvlášť po sobě následující trojice písně Reach Out, Eddie a Fake As Fu@k má pověstný redhotovský náboj. I pilotní singl Tippa My Tonque ujde (Redhoti už měli sice lepší, ale i horší piloty). Naopak druhý singl The Drummer je celkem zapomenutelný a totéž se dá říct i většině ostatních skladeb, které prosviští jako rychlík Košičan. Stejně jako "okurky od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé", tak Redhoti s Frusciantem prostě nemůžou být špatní, ale zkrátka už měli mnohem lepší desky než jejich benjamínka. Méně je někdy více.
hodnocení DJ Vlada: 6/10
Redhoti si tedy za svou téměř čtyřicetiletou existenci prošli nejrůznějšími kotrmelci od odchodů a návratů Fruscisanteho až po drogy, které je zvlášť v jejich mladších letech pronásledovaly i ničily. Na prvním místě však u nich byla skvělá muzika, která tu po nich zůstane navždy, i kdyby se rozhodli odejít do muzikantského důchodu (k čemu však doufám, že jen tak nedojde). Článek o této dnes již legendární kapele je v letošním roce na blogu poslední (na Panáčkovi se samozřejmě ještě dočkáte tradiční silvestrovské ankety), proto vám věrným čtenářům přeji vše nejlepší do nového roku, hlavně aby vás v této nelehké době články na mém blogu bavily i v roce 2023.
Foto / video: © Warner Music Group
Zdroj: Wikipedie, Youtube