14 pop-punkových zářezů Green Day
Kalifornské trio Green Day je již třicet let vlajkovou lodí žánru pop-punk, což je směs ostrých kytarových riffů, chytlavých melodií a úderných textů. Tito tři legendární divočáci, kteří se vždy vyžívali v rebelii a provokacích, právě včera vydali své již čtrnácté album Saviors. A jelikož ze třinácti předchozích alb letos slaví kulatá výročí dvě vrcholná alba Dookie (1994) a American Idiot (2004), tak se sluší absolvovat průlet všemi čtrnácti řadovými alby, který vám dokáže, že zpěvák a kytarista Billie Joe Armstrong, baskytarista Mike Dirnt a bubeník Tré Cool nejsou jen drzí provokatéři, ale především se jedná o výtečné muzikanty.
39/Smooth (1990)
Debutové album, vydané u nezávislého labelu Lookout Records, bylo v mnoha směrech typickým nedokonalým debutem. Zvuk byl velmi syrový a hudba v mnoha směrech přehlušovala zpěv. Písně samotné nabídly určitý potenciál, zejména kousky Going To Pasalacqua a The Judge's Daughter zněly naživo parádně, avšak kvůli nevalnému zvuku jejich energie na desce příliš nevyzněla. O rok později vyšel debut v prodloužené reedici, v níž byl spojen se dvěma EP 1,000 Hours (1989) a Slappy (1990).
Hodnocení DJ Vlada: 6/10
Kerplunk (1991)
Před natáčením druhotiny nahradil Kiffmeyera Tré Cool, který s Armstrongem a Dirntem setrval dodnes. Oproti debutu zde byl patrný posun co se ostrosti a výraznosti kytary týče. Zvuk nebyl ještě ideální, ale dvojka měla rozhodně větší tah na branku. Stylově to byl čistý pop-punk, avšak byly tu i prvky country (Dominated Love Slave). Vlajkovou lodí alba byl song Welcome To Paradise, který Green Day znovu nahráli i pro následující Dookie. I toto album vyšlo v reedici ve spojení s EP Sweet Children (1990), které mimo jiné obsahovalo cover rockové hymny My Generation od legendárních The Who. Především však díky Kerplunku získali Green Day kontrakt u většího labelu Reprise Records, který spadá pod Warner Music, což jim otevřelo dveře k průlomovému albu.
Hodnocení DJ Vlada: 7/10
Dookie (1994)
Třetí album bylo zlomové v mnoha směrech. Přineslo nejen první megahity Basket Case a When I Come Around, jejichž klipy se na MTV hrály v obřích rotacích, ale především vystoupili na dvou velkých rockových festivalech Lollapalooza a Woodstock '94, které je definitivně proslavily. Dookie je sbírka krátkých melodických vypalovaček, které na míle vyzařují pozitivní energii. Toto album bylo svého času průlomové nejen pro Green Day, ale (společně se Smash od The Offspring) i pro celý pop-punk a zejména pro mladší kapely jako Blink 182 nebo Sum 41 bylo obrovskou inspirací. Nejvyšší hodnocení nedávám jen proto, že o dekádu později Green Day vydali jedno ještě dokonalejší album (viz. níže).
Hodnocení DJ Vlada: 9/10
Insomniac (1995)
Jen zhruba rok a tři čtvrtě po vydání fenomenálně úspěšného Dookie přišli Green Day se svým čtvrtým studiovým albem. Insomniac oproti svému předchůdci není tak hitové, sound přitvrdil a texty jsou celkově temnější postihující témata jako společenské odcizení, deprese a užívání drog, která Armstrong dokázal glosovat se sarkastickým humorem sobě vlastním. Vrcholem alba je rozhodně píseň Brain Stew, která vyšla jako dvojsingl společně s minutovkou Jaded a jejíž leitmotiv dokazuje, že v jednoduchosti je síla. Přestože Insomniac není tak "public-friendly" jako Dookie, z čehož vyplývala nižší prodejnost, jedná se rovněž o výborné album, které má navíc v diskografii Green Day primát jako jejich nejtrvdší.
Hodnocení DJ Vlada: 8/10
Nimord (1997)
Páté album, které vyšlo dva roky po předchozím Insomiacu, je zvláštně rozkročenou nahrávkou. Část skladeb je čistě punková, druhá část jenaopak popovější než písně z předchozích alb a ta třetí experimentuje se subžánry jako ska punk, surf rock nebo hardcore punk. Zcela stylově nezařaditelný je pilotní singl Hitchin' A Ride, který z téměř funk-rockových slok přechází do pop-punkového refrénu. Naopak zřejmě nejtypičtější greendayovinou je úvodní Nice Guys Finish Last, která byla naopak finálním singlem alba. Největší hitem z Nimrodu je jednoznačně vůbec první balada, kterou kdy Green Day vydali Good Riddance (Time of Your Life), která mimo jiné zazněla i v populárním sitcomu Sienfield. Nimrod místy působí zdlouhavě, není tak hitový jako Dookie ani tak úderný jako Insomniac, přesto však v diskografii Green Day rozhodně patří do lepší poloviny ze čtrnácti vydaných alb.
Hodnocení DJ Vlada: 7/10
Warning (2000)
Experimenty pokračují. U šestého alba navíc došlo na zásadní změnu a oproti třem předchozím deskám nebyl producentem věhlasný Rob Cavallo, přestože u nahrávání asistoval a v bookletu je uveden jako výkonný producent. Ústup od řízného pop-punku a experimentování s prvky popu a folku nelze kapele samozřejmě vyčítat, koneckonců model rychlých krátkých vypalovaček není nevyčerpatelný. Horší však je, že se zcela vytratila živelná energie, která byla pro Green Day vždy tolik typická, jakkoliv singly Minority a titulní Warning nebo závěrečná balada Macy's Day Parade jsou vydařené kousky. Naopak úletem alba je pětiminutová dechovka Misery. Navíc v té době jejich úhlavní konkurenti The Offspring po albu Americana (1998) prožívali vrcholné období, tudíž pro Green Day byl ústup ze slávy nevyhnutelný.
Hodnocení DJ Vlada: 6,5/10
American Idiot (2004)
Tomu říkám comeback století. Koncept rockové opery, která vypráví příběh mladého punkera jménem Jesus of Suburbia, byl ve své době ´vskutku originální a sedmé album mělo navíc i silný politicko společenský přesah, přičemž kritizovalo nejen tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe, ale i Ameriku po 11. září a americký životní styl jako takový. A když k tomu přidáme výborné písně v čele s takovými megahity jako titulní protestsong Americian Idiot, summerhit Holiday a balady Boulevard Of Broken Dreams a Wake Me Up When September Ends, je z toho dokonalé a výjimečné album. Vedle tradičních písní na albu najdeme i dvě delší epické skladby Jesus of Suburbia (pátý singl) a Homecoming, které svou kompozicí (několik melodií v jednom) připomínají Bohemian Rhapsody od Queen (jejich komentovanou diskografii, exkluzivně vydanou k 50. výročí vydání debutu, si můžete přečíst zde). Díky sedmému albu byla Green Day opět plná rádia a MTV. A nutno říct, že zcela zaslouženě, protože American Idiot je zkrátka majstrštyk, kterému nižší než nejvyšší možné hodnocení prostě dát nemůžu.
Hodnocení DJ Vlada: 10/10
21st Century Breakdown (2009)
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Pro Green Day toto přísloví však neplatí, jelikož i jejich druhá rocková opera se vydařila výtečně. Tentokrát je album rozděleno do tří částí navzaných Heroes and Cons, Charlatants and Saints a Horseshoes and Handgrenades, hlavními postavami je mladý pár Christian a Gloria a tématem jsou globální problémy celého světa. Deváté album je celkově nejdelší a zároveň stylově nejpestřejší. Zatímco pilotní singl Know Your Enemy je klasická greendayovka a největší hit z alba 21 Guns úspěšně navazuje na baladické megahity z American Idiota, jsou tu i kousky, které se z tradičního stylu Green Day vybočují jako například zasněná ekobalada Last Night On Earth nebo lehce orientální Peacemaker. Průnikem tradičního stylu a experimentu je parádně gradující ¡Viva La Gloria!, epické skladby á la Jesus of Suburbia pak zastupuje titulní píseň. Deváté album mělo nelehký úkol navázat na fenomenálního Idiota, což zvládlo se ctí a zaostalo za ním jen o pověstný chlup.
Hodnocení DJ Vlada: 9/10
¡Uno! (2012)
Desátá léta obecně znamenala úpadek mainstreamového rocku, pop-punk nevyjímaje. Green Day v roce 2012 přišli s velmi ambiciózním projektem albové trilogie. Dalo se čekat, že tři současně vydaná alba postihne syndrom kvantity na úkor kvality, což úvodní část obzvlášť potvrdila. Písně z "jedničky" nejsou špatné, ale vesměs to není nic, co bychom od Green Day ještě nikdy neslyšeli. Svým způsobem je to návrat před Idiota, avšak oproti starším počinům dojde na typickou greendayovskou energii jen výjimečně (singl Let Yourself Go). Jediným experimentálnějším kouskem je zapadlý funk-rockový singl Kill The DJ. Nejúspěšnějším singlem je balada Oh Love, i ta je však slabým odvarem balad z předchozích dvou desek. Zbytek desky se nese v pop-punkovém rytmu, avšak je to jako stokrát vylouhovaný čaj.
Hodnocení DJ Vlada: 5,5/10
¡Dos! (2012)
Druhá část trilogie vyšla jen necelý měsíc po svém předchůdci. "Dvojka" nabízí o něco větší energii, jakkoliv se to stále nevyrovná devadesátkovým Green Day, oproti "jedničce" je zde rozhodně patrný posun. Jediný vydaný singl Stray Heart sice víceméně zapadl, ale to nic nemění na faktu, že je to příjemný rock'n'roll a v tomto duchu se nese celé album. Celkově by se "dvojka" hodila víc do repertoáru garážového alter ega Green Day Foxboro Hot Tubs (pod touto značkou vydali pánové pouze jedno album v roce 2008), avšak od Green Day už člověk po obou nulkových eposech čeká víc.
Hodnocení DJ Vlada: 6/10
¡Tré! (2012)
Trilogie se uzavřela v prosinci 2012 (třetí část měla vyjít až v lednu, ale kvůli Armstrongově odvykací kůře na alkoholu a lécích byla přesunuta) nejpopovější a nejméně greendayovskou, ale zároveň i nejpestřejší částí. "Trojka" již nepůsobí jako odvar starších alb, ale je to spíš experimentální počin. Album lemují dvě vydařené balady, úvodní soul-rocková Brutal Love a závěrečná The Forgotten, která mimo jiné zazněla v závěrečném dílu Twilight ságy. Za pozornost stojí i akustická Drama Queen nebo šesti a půl minutová epická skladba Dirty Rotten Bastards. Albu místy padá řetěz, například singl X-Kid je dost možná vůbec nejslabším pilotem, přesto je však "trojka" jednoznačným vrcholem této rozporuplné trilogie.
Hodnocení DJ Vlada: 6,5/10
Revolution Radio (2016)
Tohle byl opravdový návrat ke kořenům. Oproti unylé trilogii má dvanácté album syrovější zvuk, úderné angažované texty a v určitých momentech je opravdu punkové, což dokazují zejména singly Bang Bang a titulní Revolution Radio. Jsou tu ale i měkčí pop-rockové kousky jako například prostřední singl Still Breathing, pětiminutová skvěle gradující Outlaws nebo závěrečná Ordinary World. Revolution Radio sice není nijak výjimečné ani převratné album, ale společně s aktuálním Saviors drží z pozdních alb Green Day nejlépe pohromadě a jedná se o solidní a navíc skutečně pop-punkovou nahrávku.
Hodnocení DJ Vlada: 7/10
Father of All Motherfuckers (2020)
Třinácté album je jednoznačně nejkontroverznější, jaké Green Day kdy natočili. Kritika se v jeho případě dělí na dva tábory, z nichž jeden jej považuje za to nejlepší od Idiota, zatímco druhý jej naopak považuje za největší úlet. Já se v tomto případě řadím do druhého tábora. Chápu, že Green Day chtěli zase jednou trochu experimentovat, ale tento způsob experimentu zdá se mi poněkud nešťastný (řečeno slovy klasika). Většina skladeb se nese v rytmu bubblegumového pop-punku, jakkoliv je pravda, že i tento styl může mít potenciál zrání, o čemž nás přesvědčila pop-punková princezna Avril Lavigne na svém třetím albu The Best Damn Thing (2007) (její komentovanou diskografii si přečtěte zde), to ale není tento případ, jelikož Father of All... to nevyvažuje velkými hity. Falzety v titulním singlu působí jako parodie na osmdesátkové disco. Druhý singl Oh Yeah pro změnu trpí silnou kolovrátkovitostí. Obstojí akorát Meet Me On The Roof a When I Was A Teenage Teenager. I pro Green Day typická provokace se zde omezuje za název a jednorožce zvracícího duhu. Pro mě nejslabší album Green Day, u kterého je délka (s 26 minutami se jedná o jejich nejkratší album) až ten poslední problém.
Hodnocení DJ Vlada: 5/10
Saviors (2024)
Návrat králů. Po nepřesvědčivém Father Of All... je novinka nejen absolutní reparát, ale dokonce se jedná o jednoznačně nejlepší album Green Day po roce 2010. Kytary v singlech The American Dream Is Killing Me, Look Ma, No Brains! nebo One Eye Bastard jsou vskutku řízné a další singl Dilemma má pro změnu parádní gradaci. I mezi nesingly najdeme parádní našlapané vypalovačky jako 1981 nebo Living To The 20s a ke konci nechybí i velmi zdařilé balady jako Father To The Sun nebo Fancy Souce. Saviors v mnohém připomíná předloňské Unlimited Love od Red Hot Chili Peppers (jejich komentovanou diskografii si přečtěte zde), což byl rovněž po experimentech návrat ke stylu, ve kterém jsou Redhoti jako doma . A tohle je stejný případ, jelikož tento styl je Green Day vlastní a nemají v něm konkurenci.
Hodnocení DJ Vlada: 8/10
Green Day tedy za svou sedmatřicetiletou existenci prožili nejrůznější kariérní kotrmelce včetně vzestupů a pádů popularity. Jejich velkou devizou však vždy byla upřímnost, se kterou dokázali vždy bez obalu říkat své názory na svět, politiku a společnost. To vždy dokázali podepřít skvělou muzikou, která sice není nijak komplikovaná (i obě rockové opery jsou vyloženě "public friendly"), ale jak už jsem předeslal výše, v jednoduchosti je krása a pro Green Day a jejich hudební tvorbu toto přísloví platí dvojnásob.
Zdroj: Wikipedie, Musicserver, Youtube; Foto: Warner Music