The Best of Rock for People 2024
Před týdnem se v Hradci Králové uskutečnil jubilejní třicátý ročník největšího tuzemského festivalu Rock for People, který byl již tradičně plný velkých jmen světové hudební scény. A tentokrát byl lineup opravdu mimořádně našlapaný, od stálic až po současné megastars. Já jsem se na Rock for People letos vypravil především kvůli jednomu konkrétnímu interpretovi (kterému, to se dozvíte níže), avšak užil jsem si i mnohá další výborná vystoupení, ze kterých jsem se vám rozhodl přinést mírně opožděný report. Samozřejmě, že jsem nemohl navštívit všechny koncerty, proto vám v následujících odstavcích nabízím pouze výběr vystoupení, která jsem viděl (ale i některé, které jsem neviděl, ale sluší se je zmínit).
Středa 12.6.2024
P.O.D. (Youtube Music Stage, 20:00)
Kalifornská nu-metalová partička, která na počátku milénia konkurovala Linkin Park, byla vůbec první, kterou jsem z celého festivalu viděl. Jejich set se skládal jak z novinek, které zněly ze začátku, tak i ze starších kousků, které si P.O.D. nechávali spíše na závěr a z nichž zejména hity Youth Of The Nation a Alive dokázaly rozezpívat publikum. Frontman Sonny Sandoval sice není Chester Bennington (z Linkinů má jakožto rapper blíže k Miku Shinodovi), takže se od něj velkých tónů nedočkáme, nicméně charismatu a energie má i v padesáti letech na rozdávání. Pro mě osobně byla tato vzpomínka na našlapané (a mnohdy nedoceněné) období raných nulek příjemným otevírákem celého festivalu. Good job.
The Prodigy (KB Stage, 21:30)
Z nultých let jsme se s headlinerem prvního dne přenesli ještě o dekádu dříve do divokých devadesátek. Legendární britská elektronická formace The Prodigy je společně s kultovní Nirvanou největším symbolem poslední desetiletky minulého století, která připomínala velkou nespoutanou party. A právě takový byl celý set Prodigy, který doprovázela velká světelná show. Více než koncert tak vystoupení Liama Howletta a Maxima, tzn. po smrti Keitha Flinta dvou zbývajících původních členů formace, připomínalo spíše velkou diskotéku. Během hodiny a půl tak zazněly všechny zásadní prodigyovské tracky včetně megahitů No Good (Start The Dance), Firestarter a Breathe, který celý set zahajoval. Kromě těchto dnes již klasik měl u publika velký úspěch zejména pozdější hymnický singl Omen (2009). Celé vystoupení pak uzavřel jeden z první hitů kapely Out Of Sace z debutu Experience (1992). Pozici zpěváka po Flintovi převzal Maxim, od kterého jsme za celý koncert minimálně stokrát slyšeli výrazy "fucking" a "party people". Divák, který věděl, co od Prodigy očekávat, musel odcházet nadšený, zatímco neználek jejich živých vystoupení mohl mít smíšený pocit, že se místo koncertu ocitl na technoparty. Jednu věc však Prodigy svým setem jednoznačně dokázali, a sice že i když jejich muzika má typický "Stamp of 90's", je absolutně nadčasová, což se u elektronické hudby běžně nestává.
čtvrtek 13.6.2024
Parkway Drive (Youtube Music Stage, 19:45)
Pro mě osobně byla tato australská metalcorová partička jedním z největších překvapením celého festivalu. Přiznám se bez mučení, že jsem je až dosud neznal, ale jejich vystoupení mě nadchlo, i když jsem ho neviděl celé (důvody viz. níže). Parádní energický metal, kterému nechyběla žádná ingredience, jakou tento žánr musí bezpodmínečně obsahovat (a to i včetně ohňů, kterými div že nezapálili pódium).
Sofian Medjmedj (E2 Stage, 20:00)
Tím důvodem, proč jsem Parkway Drive nedokoukal, bylo pragmatické rozhodnutí jít shlédnout aspoň část setu idolu českých teenagerek, na kterého pějí ódy i někteří kritici, aby v mém článku nebyli jen, řečeno slovy bývalé první dámy Dagmar Havlové, "buď ženský, nebo dědci" (OK, Yungblud je mladý a členové Johna Wolfhookera a částečně Deaf Heart jakbysmet, nicméně myslel jsem i na romantické dívčí duše, které tito tvrďáci až tak nezahřejí). Následně jsem však usoudil, že byla to chyba. Ani v nejmenším nezpochybňuji Sofianův talent, mezi mladými mužskými sólisty na tuzemské scéně patří rozhodně k těm lepším, otrávil mě však zpěvákův repertoár, který je "každý pes, jiná ves". Jedna píseň je současné R&B, druhá nu-metal, třetí oplodňovák pro fanynky, z čehož čiší touha zavděčit se každému. Jasně, propojování žánrů dnes dělá kdekdo včetně světových megastars jako Taylor Swift, Beyoncé, Pink nebo z mužů Ed Sheeran, u nich to však drží pohromadě, zatímco u Sofiana je to nesourodý kočkopes. Zpěvákovo prohlášení, že je super, jak tady smrdí marihuana, v kombinaci s vulgární mluvou (která sedí leda tak rockerům či Maximovi z Prodigy) působilo jako prázdná póza, u které musím oprášit své přirovnání, že to vypadalo, jako kdyby Jan Čenský hrál Terminátora. Svého rozhodnutí odejít z výtečných Parkway Drive jen proto, abych nakrmil náctileté čtenářky blogu, jsem tedy následně hořce litoval.
The Offspring (KB Stage, 21:30)
Po nepřesvědčivém zážitku z cca desetiminutové ukázky Sofianova setu mi naštěstí dokázali spravit chuť headlineři druhého dne, kteří v tomto kontextu předvedli pravý opak. Existují už čtyřicet let, jejich styl je víceméně stále stejný, ale z toho je cítit poctivý muzikantský názor. Hlavní páteří celého koncertu byla dvě nejslavnější alba kapely Smash (1994) a Americana (1998), přičemž to první koncert otevíralo (s pilotním singlem Come Out And Play) i uzavíralo (s největším hitem průlomového alba Self Esteem) a to druhé se třemi megahity Why Don't You Get A Job?, Pretty Fly (For A White Guy) a The Kids Aren't Alright postaralo o gradaci koncertu. Ze starších kousků nechyběla ani krátká a úderná All I Want z alba Inxay Of The Hombre (1997), kterou jsem již letos zařadil do Top 30 hitů z Esa s Terezou Pergnerovou, přičemž v této dnes již kultovní novácké devadesátkové hitparádě byla tato vypalovačka jedním z nejpřekvapivějších vítězů, a mileniální hitovky Original Prankster a Want You Bad z alba Conspiracy Of One (2000) a Hit That! z alba Splinter (2003). Novějším skladbám dominovala čerstvá novinka Make It All Right z připravovaného alba Supercharged, které vyjde letos v říjnu. Z předchozího alba Let The Bad Times Roll (2021) zazněla pouze cover-verze instrumentálky In the Hall of the Mountain King od norského skladatele Edvarda Greiga, při níž se blýsknul kytarista Kevin Noodles se svým kytarovým sólem. Bezprostředně poté Offspring zahráli další cover, punkovou vypalovačku Blitzkrieg Bop od legendárních The Ramones. Co bylo na celém koncertu překvapením, to byl fakt, že Noodles společně s mladým energickým bubeníkem Brandonem Pertzbornem zastínili frontmana Dextera Hollanda (kterého mimo jiné mohli fanoušci vidět o čtyři hodiny dříve i na ČT art Stage v rozhovoru s Danielem Stachem, který byl následně odvysílán v pořadu Hyde Park Civilizace), jehož vokál má již své limity, což je však ve zpěvákově pokročilém věku pochopitelné. Celkovému dojmu to však nijak neuškodilo, a fanoušci, kteří Offspring zažili ve druhé polovině devadesátek (tzn. v období největší slávy), byli nabyti obrovskou dávkou nostalgie, kterou jim tato parádní tečka za druhým dnem festivalu poskytla na stříbrném podnose.
pátek 14.6.2024
Pam Rabbit (E2 Stage, 12:10)
Třetí den jsem na na Rock for People strávil nejvíce času a první, koho jsem viděl, byla tato čím dál populárnější česká zpěvačka arménského původu. A když její vystoupení porovnám s výše jmenovaným Sofianem, tak se mi nabízí pořekadlo, že když dva dělají totéž, není to totéž. Pam rovněž propouje několik žánrů a pohybuje se na pomezí popu, pop-rocku a R&B, avšak díky její osobnosti to drží pohromadě a nepůsobí to jako obchod se smíšeným zbožím. Pam má velmi silné charisma, čerta v těle a když si člověk zvykne na její lehce mečivý hlas (s nímž jsem měl problém v době, kdy soutěžila v zatím poslední SuperStar), tak si její vystoupení užije. Během necelé hodiny jsme mohli slyšet většinu jejích dosavadních hitů jako Stuck In The Cloud, Zobrazeno, DM Fiends, Anxiety (kterou celý koncert otevřela) nebo aktuální Space. Chyběla snad jen eurovizní "wednesdayovská" Ghosts, kterou jsem letos v lednu zařadil do Top 10 singlů zpěvaček, které v talent shows nedošly do finále. Vystoupení držitelky Anděla za zpěvačku roku 2023 tak (pro mě) bylo velmi příjemným otvírákem nabušeného třetího dne.
John Wolfhooker (E2 Stage, 13:20)
I další účinkující na témže pódiu mají něco společného s talent shows (čímž se řadí k interpretům, díky nimž tento článek spolupublikuji na Panáčkovi), konkrétně kytaristu Ronyho Janečka, který se v pouhých dvanácti letech v roce 2008 dostal do finále jediného čistě slovenského Talentu. A zatímco Pam Rabbit (která se na stage vrátila při písni Copycat, kterou s JW před třemi lety nazpívala) jim pódium zahřála, tato federální slovensko-česká patrička (jediným Čechem je baskytarista Filip Vlček) jej svou drsnou moderně rockovou show málem zbourala, přestože zpěváka Martina Čupku zpočátku trápil problém s odposlechem. S určitou nadsázkou se JW dali označit za lokální verzi Bring Me The Horizon, hlavních hvězd večera. John Wolfhooker jsou jednou z mála mladých tuzemských kapel, které přinášejí moderní rock, pročež mezi agro-metalisty, kteří zamrzli v minulém století, působí jako svěží vítr.
J.A.R. (KB Stage, 14:30)
Z komorní E2 Stage jsem se přesunul pod "Fat Lady" (hlavní stage), které v půl třetí patřilo legendě tuzemského funk-rapu, ostřílenému kvintetu J.A.R. Z českých interpretů byli tak společně s punkovým Visacím zámkem jediní, který se na monumentální KB Stage dostali. Při jejich vystoupení bylo však jasné, že je tomu tak absolutně právem. Že je Dan Bárta fenomenální zpěvák, to je jasné snad každému. Ovšem když se k tomu přidá obrovské showmanství Michaela Viktoříka a Oty Klempíře (kterého mimochodem širší veřejnost před deseti lety poznala jako porotce federálního X Factoru), je z toho parádní vystoupení, u kterého nikomu nepřekáží ani vyšší věk těchto pánů. Trochu škoda bylo upozadění Romana Holého, otce zakladatele J.A.R., nicméně je pochopitelné, že zpoza kláves by těžko mohl vystoupit na přední rampu (ledaže by měl přenosné klávesy, se kterými byl však vypadal jako Michal David). Z úst Holého mimochodem zazněl i jeden ze dvou politických rejpů, ten jeho byl na Andreje Babiše, zatímco ten druhý pronesl Klempíř, když starší píseň Už mizí pryč je Hanka věnoval Dominiku Ferimu. Tyto drobné excesy však byly jen bonusem ke skvělému vystoupení, kterým pánové z J.A.R. dokázali, že věk je jen číslo.
Hoobastank (Youtube Music Stage, 15:25)
Tato kalifornská post-grungeová partička známá jako "one hit wonder" díky baladě The Reason (2004) vystoupila v Česku vůbec poprvé (a do Evropy se vrátila po dlouhých 19 letech), díky čemuž byl jejich koncert vzácný. U mě však měli smůlu v tom, že jsem v pátek viděl samá skvělá vystoupení, a přestože nebyli vůbec špatní, celý set na mě působil poněkud matně, což je ale nejspíš dáno tím, že jejich tvorbu nemám příliš naposlouchanou. Věřím však, že fanoušci si toto unikátní vystoupení užili naplno. Mimochodem těsně po Hoobastank vystoupili jejich žánrově spříznění krajani Dogstar, kteří zaujali především faktem, že jejich baskytaristou je slavný americký herec Keanu Reeves, známý hlavně jako Neo z Matrixu. Jejich vystoupení jsem však neviděl, jelikož jsem se šel navečeřet před (pro mě) vůbec nejočekávanějším koncertem celého čtyřdenního gigantického maratonu.
Avril Lavigne (KB Stage, 19:00)
Asi tušíte, že tím interpretem, kvůli kterému jsem se na Rock for People především vypravil, je kanadská pop-punková princezna, jejímž velkým fanouškem jsem již 22 let, tedy od začátku její kariéry (však jedním z prvních článků publikovaných na mém blogu byla její komentovaná diskografie). Zde u mě tedy hrozila fanouškovská podjatost, která však nakonec vůbec nebyla zapotřebí, jelikož Avril předvedla skvělé vystoupení. Během hodinu a čtvrt dlouhého setu zazněly téměř všechny zpěvaččiny hity, přičemž celý koncert odpálil megahit Girlfriend z alba The Best Damn Thing (2007), mezi počátečními songy nechyběl ani vůbec první hit Complicated, zatímco následující pop-punková hymna Sk8er Boi, rovněž pocházející z debutu Let Go (2002) naopak zazněla až ke konci. Velmi mě Avril potěšila zařazením hned tří singlů z vrcholného alba Under My Skin (2004), jehož retro recenze vyšla před měsícem ku příležitost dvacátého výročí od vydání (zde jsem litoval, že na toto výtečné album na koncertech zapomíná, tak jsem rád, že právě na Rock for People udělala výjimku). Právě při triu My Happy Ending, Don't Tell Me a He Wasn't Avril stylově vzala do ruky elektrickou kytaru (škoda jen, že nedošlo i na Nobody's Home, ale člověk nemůže mít všechno). Trochu překvapilo i zařazení otvíráku debutu Losing Grip, v pořadí čtvrtého zpěvaččina singlu, který svého času poněkud zapadl, ale je to výborná píseň, tak proč ne. Stejně jako na loňském pražském koncertě překvapil malý počet písní z posledně vydaného alba Love Sux (2022) v čele s pilotním singlem Bite Me. Pěvecky se Avril nejlépe předvedla při baladách When You're Gone (2007), Head Above Water (2018) a jejím neznámějším ploužáku I'm With You (2002), přičemž dvě posledně jmenované písně zazněly jako bonusy v závěru koncertu. Jestliže jsem v recenzi výše zmíněného loňského koncertu psal, že Avril naživo zraje jako víno, tak tentokrát to bylo ještě o level lepší, jakkoliv určitá pro ni typická klackovitá neučesanost zůstala i nadále. V pohybu po pódiu je přitom celkem minimalistická, po pódiu spíše chodí než že by nějak řádila, přesto však dokáže svým charismatem a vnitřní energií dokáže fanoušky strhnout. Pokud jsem u Offspring mluvil o nostalgii, u Avril byla ještě mnohem silnější. Pohled na dva zpěvaččiných věrných fans zpívajících její hity byl pro mě jako jednoho z nich vyloženě dojemný. A přestože na Rock for People byla řada strhujících vystoupení, koncert Avril byl pro mě osobně emocionálním vrcholem, přičemž emoce jsou v hudbě nejdůležitější.
Aneta Langerová (ČT art Stage, 19:05)
Jelikož se kryla s Avril, tak jsem vystoupení první české SuperStar a držitelky mnoha hudebních ocenění neviděl. I přesto ji však musím zmínit, jelikož právě dnes je to dvacet let od jejího triumfálního vítězství v SuperStar, právě proto jsem tento článek (kvůli publikování na Panáčkovi) načasoval na dnešek. Bohužel Anetin třičtvrtěhodinový koncert na Youtube k dohledání není, nicméně nepochybuji o tom, že byl výborný, jelikož Aneta je obrovská muzikantská jistota, která je důkazem, že talent shows mají smysl.
Bring Me The Horizon (KB Stage, 22:00)
Headlineři třetího festivalového dne se o čtvrt hodiny opozdili se startem koncertu. To však této britské metalcorové formaci můžeme odpustit, jelikož jejich koncert byl skutečně velkolepá spektakulární show, která v mnoha směrech převyšovala běžný festivalový koncert. Už v úvodu, když se na postranních obrazovkách objevila animovaná avatarka, která se následně stala průvodkyní koncertu, tak už bylo jasné, že to bude velké. A taky že bylo. Projekce, které probíhaly za kapelou, nabízely zajímavé obrazové variace, za všechny zmiňme plešatou démonku s krvavými křídly při letošním singlu Kool-Aid z aktuálního alba Post Human: Nex Gen. Nechyběly ani výrazné rekvizity jako například světlice, kterou (stejně jako ve videoklipu) držel frontman Oliver Sykes v ruce při pilotním singlu Shadow Moses ze čtvrtého alba Sempiternal. Veškerá vizuální monumentálnost by však vyšla vniveč, kdyby hudební stránka byla chabá. Avšak pánové předvedli parádní metalcorovou smršť, přičemž Sykes jel opravdu nadoraz, což se zřejmě naučil poté, co kapelu vloni opustil klávesista a doprovodný zpěvák Jordan Fish. Emocionálně mě sice koncerty Offspring a především Avril zasáhly víc, což je dáno především tím, že jejich tvorbu mám naposlouchanou řádově víc než BMTH, nic to však nemění na faktu, že to nebyl jen obyčejný koncert, ale futuristická show, jaká se v našich provinčních poměrech vidí maximálně jednou za světelný rok.
Sum 41 (Youtube Music Stage, 23:30)
Kanadští pop-punkeři byli (společně s australskými Pendulum) jediní sub-headlineři, které jsem neviděl, což však bylo hlavně jejich pozdní hodinou vystoupení a protože jsem dojížděl do Pardubic (v Hradci jsem ubytování nesehnal a stanovací typ nejsem). Rozhodně mě ale mrzí, že jsem jednu z nejznámějších kapel druhé pop-punkové generace prošvihl, jelikož to bylo jejich poslední festivalové vystoupení v Česku (jen na Rock for People v minulosti vystoupili mnohokrát). Na Youtube je však hned několik záznamů jejich vystoupení a z těch je patrné, že si Deryck Whibley (první manžel Avril) a spol svou tuzemskou labutí píseň opravdu užívali a dali do ní srdce. A totéž se dalo říct i o jejich fanoušcích.
sobota 15.6.2024
Dagny (Youtube Music Stage, 15:55)
Společně s Parkway Drive největší překvapení celého festivalu. Křehká norská zpěvačka je zatím tuzemskému publiku poměrně neznámá, pouze dvakrát pronikla do playlistu Evropy 2, konkrétně se singlem Get Over (2020) a s duetem Pretty (2021) s krajankou Astrid S. Ona však má těch chytlavých popových singlů mnohem víc, přičemž je příjemně dobarvuje svým hladivým hlasem. Navíc předvedla dost možná vůbec nejlepší spolupráci s publikem, například při svém největším (norském) hitu Somebody (2020) rozdělila publikum na dvě poloviny, přičemž každá zpívala jinou část refrénu. Při baladě Love You Like That (2017) dokonce sestoupila do publika a zpívala s ním leitmotiv písně. Doufám, že si této zpěvačky začnou naše rádia víc všímat, jelikož vkusného popu, co je opravdu popem, není nikdy dost.
Deaf Heart (ČT art Stage, 18:00)
Tato česká indie-rocková kapela vznikla již před šesti lety setkáním frontmana již rozpadlých Airfare Thomase Lichtaga se zkušeným kytaristou Michaelem Váchou (A Banquet, Rituály), k nimž se později přidali doprovodní hráči Ewy Farne a Lenny. Od té doby hned několik jejich singlů nasadila Evropa 2 do svého éteru, avšak širší veřejnosti jsou stále známí spíše prostředně. Jejich vystoupení sice nebyl takový nářez jako John Wolfhooker, ale jinak pánové působili velmi kompaktně a profesionálně. Lichtag má dost silné (a mírně dekadentní) charisma, kterým s kombinaci s příjemným hlubokým hlasem celý koncert nejen utáhl, ale i ozvláštnil. Došlo i na největší hit Airfare Sorry Baby, při němž se k Deaf Heart přidal i Lichtagův někdejší spoluhráč, ostřílený kytarista a producent Lukáš Chromek. V rámci celého festivalu sice Deaf Heart působili nenápadně, avšak ze zástupců domací scény patřili rozhodně k těm lepším.
The Darkness (Youtube Music Stage, 20:45)
Tato britská kapela působila již ve svých začátcích, které lze situovat na přelom milénia, jako těžké retro, což však nemusí být nutně negativum. Řinčivý zvuk kytar, který byl typický pro sedmdesátkový glam rock, byl velmi osvěžující. Jen nevím, zda bych vysoký a tenký hlas zpěváka Rufuse Taylora vydržel poslouchat déle než cca hodinu, jakkoliv obdivuji, do jakých výšin se s hlasem dokáže dostat. Předposlední koncert, který jsem na celém letošním Rock for People viděl, nebyl žádná velká bomba, ale jako příjemná vzpomínka na časy minulé (které jsem osobně nezažil) fungoval velmi dobře.
Yungblud (KB Stage, 22:00)
I čtvrtý den festivalu mělo svého headlinera, kterým nebyl nikdo jiný než britský "pohrobek" stylu emo Dominic Harrison alias Yungblud. Od show jeho krajanů Bring Me The Horizon se však toto vystoupení nemohlo více lišit. Extravagantní hudebník nesázel na žádné vizuální efekty, jeho show byla i přes to, že se odehrála na "Fat Lady", vyloženě minimalistická. Přesto však dokázal strhnout davy svou osobností a energií, která z něj sršela proudem. Dokázal přitom i výborně komunikovat s fanoušky, například při jednom z největších hitů Fleabag půjčil svou kytaru fanouškovi, který se nějakou náhodou dostal na pódium. Nakonec mu jednu ze svých kytar jmenoval. Dalšími silnými momenty byly téměř gothicky zahraná The Funeral z eponymního třetího alba (2022) či emocionální novinková balada When We Die (Can We Still Get High?). Jak kdysi ve slovenské SuperStar říkal předseda poroty Laco Lučenič, kvalita má různé podoby a nuance, přičemž u Yungbluda měla podobu mimořádné autentičnosti a osobitosti.
Yungbludův koncert byl poslední na "Fat Lady". Po něm ještě následovali australští mistři stylů drum'n'bass a breakbeat Pendulum na Youtube Music Stage a celý čtyřdenní maraton zakončil český alternativní rapper Redzed na E2 Stage. Ze všech vystoupení, která jsem slyšel pouze z dálky, musím ještě zmínit dvouhodinový koncert kultovní Vypsané Fixy ke třiceti letům existence (ten se konkrétně kryl s rozhovorem s Dexterem Hollandem z Offspring pro Hyde Park Civilizace). Tak nám skončil jubilejní třicátý ročník největšího tuzemského festivalu, který byl plný fantastických vystoupení a fanoušci (včetně mé maličkosti) z něj odjížděli plní neuvěřitelných zážitků, přičemž si každý našel to své. Doufejme proto, že jednatřicátý ročník, který se v roce 2025 uskuteční ve stejném termínu, bude stejně vydařený.
Ještě si dovolím malou perličku na závěr. Minulý týden běžela na ČT1 vždy pětiminutovka o Rock for People (podobná jako o Karlovarském filmovém festivalu), kterou moderovala herečka Tereza Ramba, s níž se v červnu na blogu ještě jednou setkáte, konkrétně v den jejích pětatřicátých narozenin.
Zdroj: Wikipedie, Headliner, Musicserver, Youtube; Foto: Sony Music, Mute Records, Epitaph, WiseMusic, Warner Music, Universal Music, Supraphon