Iveta Bartošová byla první a poslední princeznou českého popu
Dnes je tomu přesně deset let, kdy českou veřejnost šokovala tragická zpráva, že princezna českého popu Iveta Bartošová našla smrt na kolejích pod projíždějícím vlakem v blízkosti svého bydliště v pražské Uhříněvsi. Proč se tato křehká bytost, pronásledovaná osobními problémy, alkoholem a senzacechtivým bulvárem, dobrovolně rozhodla odejít ze života, bylo bohužel více než zřejmé. V tomto článku se však příčinami jejího tragického konce zabývat nehodlám. Naopak jsem se rozhodl věnovat jí glosu, jakou ode mě k třicátým narozeninám dostaly dvě o generaci mladší zpěvačky Ewa Farna a Emma Drobná, a zamyslet se nad tím, čím byla v historii české pop music pozice Bartošové zcela výjimečná.
Tady to všechno začalo. Petr Sepéši a Iveta Bartošová v roce 1984 odpremiérovali svůj debutový hit Knoflíky lásky v pořadu Sejdeme se na výsluní.
Se slovním spojením "popová princezna" se občas příliš plýtvá (uznávám, ani já v tomto směru nemám čisté svědomí) a používá se jej pro každou mladou a krásnou popovou zpěvačku. Ovšem ono princeznovství má mnohem hlubší význam a když si českou pop music od šedesátých let až do dneška projdeme detailně, tak zjistíme, že pouze Bartošová tento pojem bezezbytku splňovala. Přihlížet samozřejmě musíme k českému publiku odkojenému filmovými a televizními pohádkami, které má o princeznách určitou představu, zatímco ta zahraniční se diametrálně liší. Ze zpěvaček o generaci starších se aspoň v začátcích jako o popové princezně dalo hovořit o Heleně Vondráčkové, zvlášť ve spojení s filmovou pohádkou Šíleně smutná princezna (1968), avšak u ní toto označení mělo trhlinu v tom, že Vondráčková byla vždy tvrdá pragmatička, která kariéře obětovala rodinný život, to příliš princeznovské není. Navíc její kariéra čítala několik dekád a obzvlášť po jejím comebacku na přelomu milénia už o ní mluvit jako o princezně by bylo poněkud bizarní. Určitou křehkost vyzařovala i devítinásobná Zlatá slavice Hana Zagorová, ta však vždy evokovala spíš věčné dítě či později laskavou tetičku než princeznu.
Krátkému období ve stáji Františka Janečka vévodilo melancholické Léto, ve kterém se Bartošová vyzpívala z bolesti ze ztráty Sepéšiho.
Za nástupkyni Bartošové byla svého času považovaná Lucie Vondráčková, která však vždy profesně oscilovala mezi zpěvačkou a herečkou, pročež post popové princezny u ní působil převážně jako role. Navíc paradoxně největší kariérní vzestup zažila s rebelsky krátkými vlasy a hitem Vítr, cover-verzí hymny silných a nezávislých žen Holding Out For A Hero od Bonnie Tyler. Ani ex-členka dívčího tria Black Milk Tereza Kerndlová nebyla jako popová princezna vždy úplně přesvědčivá, jelikož místy to hodně tlačí přes sex-appeal. Byly tu i pokusy vytvořit popovou princeznu z řad ex-superstáristek (Šárka Vaňková, Markéta Konvičková), avšak to obvykle skončilo v půli cesty. V současnosti jsou na české scéně dvě zpěvačky, které v sobě mají autentickou křehkost - ex-finalistka a později porotkyně SuperStar Monika Bagárová a písničkářka Kateřina Marie Tichá, avšak u nich pro změnu drhne výraz "popová", jelikož prvně jmenovaná inklinuje k R&B a druhá osciluje na pomezí folk-rocku a sofistikovaného popu.
Balada Málo mě zná byla jedním z Ivetiných největších hitů, které pro ni napsal její umělecký i životní partner Ladislav Štaidl. O necelé čtyři dekády později po ní byl pojmenován dokument Málo mě znáš.
Z této rovnice nám vychází, že Bartošová byla jedinou zpěvačkou v historii české pop music, která propojovala nefalšovanou princeznovskou křehkost a čistě popový repertoár. Přestože byla součástí tzv. "normalizačního popu" (jakkoliv období její největší slávy již nespadá do normalizace, ale do perestrojky), byla dokonale antisocialistická a svým křišťálovým sopránem a andělsky éterickou aurou evokovala cosi starosvětského, čímž se na míle vzdalovala prostým ženám z lidu naplňujícím dobové status quo. Lidem však byla i přesto blízká a to nejen mužům jako sex-symbol (jak jsme se mohli dozvědět ze seriálu Iveta i dokumentu Málo mě znáš, mladí vojáci měli její fotky nad kavalcem a plakáty vylepené ve skříňkách), ale i ženám, z nichž pro ty mladší byla vzorem a ty starší pro změnu dojímal její osobní příběh, který započal tragickou smrtí jejího pěveckého i životního partnera Petra Sepéšiho a pokračoval nejrůznějšími vzestupy a pády včetně turbulentních vztahů s muži Ladislavem Štaidlem počínaje a Josefem Rychtářem konče. Trojí vítězství ve Zlatém slavíku v kategorii zpěvačka tak nebylo ani v nejmenším náhodné a Bartošová se tak zařadila k takovým osobnostem jako Eva Pilarová, Marta Kubišová a Petra Janů, které všechny získaly po třech zlatých trofejích (víckrát vyhrály jen Naďa Urbánková (5x), výše zmíněná Hana Zagorová (9x) a v neposlední řadě i rekordmanka Lucie Bílá, která vlastní rovných 21 Zlatých slavíků).
Bartošová byla mimo jiné idolem mladých vojáků, proto byla pro píseň Dva roky prázdnin, titulní melodii seriálu Chlapci a chlapi (1988), jako interpretka jasnou volbou.
Z většiny písní Bartošové, zejména těch pomalých, je cítit silná melancholičnost, přičemž tyto bolavé emoce jsou zcela autentické. Speciální je v tomto směru především její první sólový hit Léto (1986), který vznikl během jejího krátkého členství ve stáji Františka Janečka, autora hudby této smutné písně. Text Eduarda Pergnera (otce moderátorky Terezy Pergnerové) neříkal explicitně, o čem píseň pojednává, avšak snad každý pochopil, že je o smrti milované osoby, konkrétně Sepéšiho. Není proto divu, že se Léto o osmnáct let později dostalo v nové verzi na zpěvaččino vrcholné album Ve jménu lásky (1998), jehož retro recenzi si můžete přečíst zde a které bylo převážně složené z melancholických balad (a několika svižných kousků včetně pilotního singlu Nekonečná, který jsem mimo jiné zařadil i do Top 30 hitů z pergnerovského Esa), avšak oproti starší tvorbě s výrazným nádechem středověké hudby. Toto album bylo společně s následující deskou Bílý kámen (1999) posledním vrcholem zpěvaččiny kariéry.
Album Ve jménu lásky (1998) znamenalo pro Ivetu velký comeback. Jeho vlajkové lodě byly dva hity: "oldfieldovská" Nekonečná...
...a svobodovské Tři oříšky, původně instrumentálka z legendární pohádky Tři oříšky pro Popelku (1973).
Rok 2000 byl jakýmsi milníkem v kariéře Bartošové. Následující dekáda přála progresivnějším umělcům a ona se svým starosvětským kouzlem už se nedokázala adaptovat na moderní pop jako například její někdejší kolegyně ze Štaidlovy stáje Dara Rolins. Jak bylo řečeno v dokumentu Málo mě znáš, Bartošová byla natolik naivní a křehkou bytostí, která do tohoto světa snad ani nepatřila. Bohužel tak byl neodvratný její osud, kdy ji drsný a bezohledný showbyznys (včetně bulváru) absolutně zničil. Ačkoliv některé kauzy, které ji poznamenaly v polovině devadesátek a v novém miléniu, jsou bohužel nezapomenutelné, její fanoušci si ji budou navždy nejvíc pamatovat z jejích vrcholných období, tedy ve druhé polovině osmdesátek a na sklonku devadesátek. Navždy to tak bude první a poslední princezna českého popu, která nejprve nacházela knoflíky lásky, přičemž se červenala, poté hořce vzpomínala na léto, kterým se protančila, na diskotékách mluvila do duše diskžokejovi, který se až moc kouká po holkách, která se ptala "Víš lásko, kdo málo mě zná?", která věděla, jaké to je, když láska schází a když ji čekají dva roky prázdnin, zatímco její milý kroutí vojnu, avšak její aura je nekonečná jako kouzlo tří oříšků.
Pokud jste mezi Ivetiny fanoušky patřili nebo dodnes patříte, mám pro vás dobrou zprávu. Již za necelý měsíc se dočkáte ještě jednoho článku o ní, respektive recenze již kompletního seriálu Iveta, jehož závěrečná řada bude mít v květnu na Voyo premiéru, společně s dokumentem Málo mě znáš.
Závěrem si ještě připomeneme výběr z dalších Ivetiných hitů, na které výše neodkazuji:
Červenám (1984) s Petrem Sepéšim
My to zvládnem (1984) s Petrem Sepéšim
To mě nenapadá (1984)
To je naše věc (1986) s Michalem Davidem
Konto štěstí (1986) s Michalem Davidem
Hej, pane diskžokej (1986) se skupinou Balet
Víš lásko (1987)
Tichá píseň (1987)
Když láska schází (1988)
Útoč láskou (1988)
Rozvíjej se poupátko (1988)
Dej mi ruku (1989)
P.S. (The Way To Your Heart) (1990)
Scházíš mi čím dál víc (1990)
O lásce (1991)
Svítá (1991)
Půlnoční smíření (1992)
Václavák (1992)
Juanita (1993)
Já se vrátím (1993)
Ú-la-la (Beautiful You) (1994)
Můžeš lhát (1996)
Vím, že jsi se mnou (1997) s Danielem Hůlkou
Z pekla štěstí (1999) s Danielem Hůlkou
Bílý kámen (1999)
September Lady (2003)
Jseš můj den (2003)
Děkuju Vám, Andělové (2010)
Foto: © Alan Pajer, © Miloš Schmiedberger, © Karel Jarůšek, © Lenka Hatašová, ČTK, Supraphon, EMI / Warner Music, ivetabartosovaofk.cz, iReport.cz, iDnes.cz; Video: Youtube kanály IVETA BARTOŠOVÁ - Official, JP in Prague, Supraphon, Warner Music