Top 20 českých filmů ze školní lavice
Tak už to našim nejmenším znovu začíná. Po dvouměsíčních prázdninách dnes opět zasednou do školních lavic a čeká je deset měsíců dřiny, ale také se opět utuží jejich vzájemné kamarádství. Rozhodl jsem se proto sestavit výběr nejlepších a nejznámějších českých filmů, s nimiž se do lavic vracíme i my dospělí. Původně jsem měl v plánu vybrat pouze desítku, avšak pořád mě napadaly další a další filmy, až z toho vznikla dvacítka. A to jsem ještě z výběru vyřadil filmy, které sice pojednávají o školní třídě, ale odehrávají se na chmelové brigádě (Starci na chmelu), letním kurzu (Setkání v červenci) nebo lyžáku (Sněženky a machři). Jaká je tedy Top 20 českých filmů ze školní lavice od první republiky až po současnost? To zjistíte, když si přečtete následující odstavce.
Škola základ života (1938)
Ve třicátých letech minulého století se roztrhl pytel se školními veselohrami. Zatímco některé jako Kantor ideál (1932) nebo Ideál septimy (1938) zapadly prachem, jiné se staly klasikou. Nejstarší z té druhé skupiny je snímek Martina Friče podle románu Jaroslava Žáka, který pojednává o tom, jak se prostřednictvím šplhouna Ludvíka Krhounka (František Filipovský) dostane do rukou profesorského sboru recesistický časopis Řev septimy, který si utahuje z ředitele (Theodor Pištěk), třídního Lejsala (František Kreuzmann) i dalších profesorů. Ve sboru není pro studentskou recesi pochopení a po autorovi časopisu tak vypukne pátrání. Hlavním podezřelým je třídní sportovec a rebel Jindra Benetka (Antonín Novotný), který následně napíše i domácí úlohu kritizující střední školu. Film tak velmi ostře pranýřuje autoritativní chování profesorů a také měření dvojím metrem, kdy skutečný autor časopisu, premiant třídy Boukal (Jaroslav Palát) je vyloučen jen podmínečně, zatímco Benetka lokálně. O humor však ve filmu není nouze ani v nejmenším a jeho hlavním nositelem je třídní komik Áda Čuřil (Ladislav Pešek). Zajímavostí je, že Pešek a Filipovský byli v reálu jen o pár let mladší než někteří představitelé profesorů, konkrétně Jaroslav Marvan (neurotický češtinář Kolísko) a Václav Trégl (roztržitý matematikář Koďousek). Ladislav Boháč (oblíbený tělocvikář Bartoš) byl pak jejich vrstevníkem.
Cesta do hlubin študákovy duše (1939)
Druhá dnes již klasická študácká veselohra Martina Friče podle románu Jaroslava Žáka vznikla jen o rok později a pro mě osobně byla vždy z těchto dvou oblíbenější, jelikož v ní profesoři ani studenti nejsou jednoznačně polarizovaní na hodné a zlé. V centru dění jsou tentokrát hned dva profesoři, zeměpisář Rabiška (Jaroslav Průcha), který sbírá zabavené předměty a z nich studuje študákovu duši, o které píše knihu, a především přírodopisář Matulka (Jindřich Plachta), který zná každého motýla i brouka, ale zároveň je chorobný trémista a bojí se profesorských zkoušek. Ve filmu pak sledujeme, jak septimáni v čele s Vojtěchem Kulíkem (opět Pešek) dostanou za pomoci mladého češtináře Voříška (František Vnouček) a školníka Peťuleho (Ferenc Futurista) Matulku ke zkoušce. Obroušení hran oproti předchozímu filmu je patrné zejména na postavě třídního šprta Mazánka (opět Filipovský), který je sice ňouma, ale oproti Krhounkovi není zlý. Vedle Peška a Filipovského se tu mezi studenty objevil tehdy čerstvě plnoletý Rudolf Hrušínský v roli nadaného muzikanta Jana Vaňka, který raději odešel z domova než aby se vzdal hudební činnosti. Z řad profesorů kromě již zmíněného Plachty a osvědčených Marvana a Kreuzmanna stojí za zmínku především Miloš Nedbal, který zde zazářil jako sarkastický franštinář Šeda.
Studujeme za školou (1939)
Třetím zástupcem (před)válečné kinematografie je komedie, kterou však na rozdíl od dvou předchozích místo Martina Friče režíroval Miroslav Cikán a neodehrává se na gymnáziu, ale na pražské obchodní akademii. Na generačním konfliktu mezi despotickým profesorem Vlkem (František Smolík) a elévem profesorského sboru Horákem (Svatopluk Beneš) je zde znázorněn rozpor mezi biflováním z učebnice a praktickou přípravou na budoucí povolání. Když studenti na prázdninové praxi v obchodě pohoří, třídnímu Vlkovi v novém školním roce vyhlásí stávku, v jejímž čele stojí studenti Karel Toman (opět Hrušínský) a Eva Vichrová (Stella Májová). Autoritářský Vlk je však neústupný a trvá na jejich přísném potrestání. Když se Karel kvůli nedomyšlené větě své matky (Marie Blažková), že se v případě vyloučení nesmí vrátit domů, rozhodne skončit se životem, teprve tehdy se Vlk rozhodne svůj přístup k vyučování i ke studentům přehodnotit. V profesorském sboru dále najdeme jednu z největších hvězd té doby Natašu Gollovou nebo dosavadního herce malých roli Františka Kováříka, kterého pozdĕji jiná role profesora proslavila. Mezi studenty dostal po boku Hrušínského poprvé větší prostor další budoucí pan herec - Josef Kemr, který se v epizodních rolích objevil i v obou výše jmenovaných filmech.
Vyšší princip (1960)
První poválečný (avšak odehrávající se za války, konkrétně v době Heydrichiády) film ve výběru režírovaný Jiřím Krejčíkem podle povídky Jana Drdy přinesl rovněž hlavní roli Františku Smolíkovi, tentokrát se však jednalo o profesora řádově sympatičtejšího. Latinář Málek přezdívaný svými studenty "Princip" je konfrontován s nezávidění hodnou situací, když jsou jeho tři studenti (Ivan Mistrík, Jan Šmíd, Alexandr Postler) zatčeni Gestapem při maturitní písemce z latiny, přičemž jsou následně kvůli nevinnému vtípku obviněni ze schvalování atentátu na Heydricha a posléze popraveni. Málek na rozdíl od mnoha jiných ustrašených maloměšťáků nikdy neztratí páteř, nejprve jde za své zatčené studenty orodovat u místního velitele Gestapa (Hannjo Hasse), a posléze, když je zbabělým ředitelem školy (Bohuš Záhorský) nucen odsoudit čin svých žáků, pronese před třídou památnou větu "Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločin". Málka měl původně hrát Jindřich Plachta, který se však natáčení nedožil, pročež svou životní roli získal Smolík. Vedle něj zde v roli studentky Jany Skálové zazářila mladičká Jana Brejchová, pozdější sexsymbol No. 1 českého filmu šedesátých a sedmdesátých let.
Až přijde kocour (1963)
Šedesátá léta platí v české kultuře za vrcholné období a film nebyl výjimkou. Jedním z nejvýraznějších talentů té doby byl režisér a scénárista Vojtěch Jasný, z jehož díla je nejznámější trezorové drama Všichni dobří rodáci (1968). Pět let před ním natočil satirické podobenství Až přijde kocour, které pojednávalo o tom, jak dosud poklidný život malého městečka (konkrétně Telče) rozvíří návštěva cirkusových umělců, kteří s sebou mají kocoura, jehož prostřednictvím se po sejmutí černých brýlí začnou obyvatelé městečka vybarvovat (nevěrníci žlutě, lháři a pokrytci fialově, zloději šedě a zamilovaní červeně). První tři skupiny jsou logicky pobouřeny a chtějí se kocoura zbavit. A proč tento snímek řadím do školních filmů? Je to především proto, že je zde vyobrazen konflikt mezi čestným učitelem Robertem (Vlastimil Brodský) a všemi špatnostmi prolezlým ředitelem školy (Jiří Sovák). Rovněž důležitou roli tu hrají děti, které se za kocoura postaví, když je unesen. Tento film znamenal již druhou dvojroli (12 let po Císařově pekaři) pro Jana Wericha, který zároveň ztvárnil kouzelníka a věžníka Olivu, a role kouzelníkovy asistentky, krásné Diany byla českým debutem Emílie Vašáryové, která do té doby hrála jen v několika slovenských filmech.
Dívka na koštěti (1971)
Nejvíce zásahů do dvacítky mají celkem překvapivě sedmdesátá léta, z první normalizační dekády tu máme hned pět filmů. Ve výrobních plánech byl tehdy kladen důraz na nekonfliktní a co nejméně politická témata, kam mimo jiné patřily i fantasy komedie tvůrčího tandemu Miloš Macourek a Václav Vorlíček. Jedním z jejich nejznámějších počinů je i příběh mladé čarodějnice Saxany (Petra Černocká), která studuje na čarodějnické škole (tento film byl tak dávným předchůdcem Harryho Pottera) v jakémsi pohádkovém světě, avšak čarování ji nebaví, za což je pavoučím ředitelem (Josef Bláha) potrestána 300 lety po škole. V podobě sovy proto uprchne do světa lidí, v čemž je následována upířím školníkem (Vladimír Menšík), který ji prozradí, že si má dát pozor, aby nevypila odvar z "babského ucha" (což je v reálu šalvěj přeslenitá), jelikož pak už by v lidském světě zůstala navždy. To se Saxaně zalíbí a po "babském uchu" tak začne pátrat, a přestože nejprve podlehne partě místních známých firem (Jan Kraus, Vlastimil Zavřel, Michal Hejný), nakonec nastoupí na správnou cestu a společně s deváťákem Honzou Bláhou (Jan Hrušínský), ve kterém nalezne zalíbení, získá "babské ucho", které jí (i školníkovi) zaručí šťastný život v lidském světě. Tato nápady nabitá komedie se o 40 let později dočkala volného pokračování Saxana a lexikon kouzel (2011), které však nebylo ani setinovým odvarem originálu.
Šest medvědů s Cibulkou (1972)
Letošní jubilant Lubomír Lipský (jeho portrét si přečtěte zde) byl hlavním tahounem crazy komedie svého bratra Oldřicha, v níž vytvořil hned v dvojroli. Cirkusový klaun Cibulka je propuštěn, když pustí do cirkusu tři děti bez lístků. Musí si proto hledat nové zaměstnání a přijme uvolněné místo kuchařky ve škole, kde se většina děje odehrává. Musí se však převlékat za ženu, jelikož ředitel školy (opět Sovák) by muže jako kuchaře nevzal. Stejně jako Saxana Harrymu Potterovi tak tento film předcházel hollywoodským hitům jako Tootsie (1982) s Dustinem Hoffmanem či Táta v sukni (1993) s Robinem Williamsem. Lipský zde hrál zároveň školníka Hadrabu, s nímž se Cibulka několikrát zamění a dochází tak k mnoha humorným situacím. Důležitým motivem je i šestice medvědů, které ředitel cirkusu (Jan Libíček) vymění s konkurenčním principálem (Miloš Kopecký) za prasata, oni však utečou a dostanou se až do školy. Najdeme zde i reminiscenci na předchozí společný film bratrů Lipských, gangsterskou parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), s níž Cibulka sdílí protivnou bytnou Marie Rosůlkové a přísného inspektora Františka Filipovského. Pro Lipského to nebylo první školní natáčení, jelikož o sedm let dříve ztvárnil hlavní roli poručíka Borůvky v triptychu povídek Josefa Škvoreckého Zločin v dívčí škole, z nichž se však ve škole odehrává pouze poslední povídka, takže se mi tento film do výběru těsně nevešel.
Třicet panen a Pythagoras (1973)
V době nejtužší normalizace byli diváci vděční za každý závan kultury předchozí uvolněné dekády. Muzikálová komedie Pavla Hobla, na jejímž scénáři se mimo jiné podílel i Zdeněk Svěrák a k níž hudbu složil Angelo Michajlov, byla navíc určitou reminiscencí na průběh komunismu, jelikož hlavní hrdina matematikář Ludolf (Jiří Menzel) je nejprve na čistě dívčí třídu drsný jako padesátá léta, následně si získá jejich srdce výukou prostřednictvím zpěvu, což evokuje rozevláté šedesátky, avšak na konci dojde k normalizačnímu vystřízlivění. Tato alegorie působila ve spojení s obsazením Menzela, který byl příliš spjat s šedesátkovou novou vlnou, na tehdejší cenzuru jako červený hadr na býka, pročež tento veselý a barevný film skončil jako "mravně závadný" na čty´ři roky v trezoru. Ani dnes však není příliš reprízován, zřejmě proto, že současné militantní feministky by mohl pobouřit naznačený románek Ludolfa s hlavou dívčí třídy Helenou Trojanovou, kterou hrála nejpůvabnější lolitka té doby Jaroslava Schallerová. Vedle ní se mezi žákyněmi 2.B objevily dvě pozdější hvězdy, zpěvačka a šansoniérka Lenka Filipová a současná bulvární "enfant terrible" Dagmar Patrasová. Ve filmu epizodně účinkovali i Karel Gott a Václav Neckář, kteří hráli sami sebe jakožto idoly studentek, které v Ludolfovi na začátku viděly.
Páni kluci (1975)
Román Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera se v polovině sedmdesátek dočkal pod taktovkou Věry Plívové-Šimkové své české verze, která jej přesadila do českého prvorepublikového prostředí. Z Toma Sawyera se tak stal Tomáš (Michael Dymek), z Huckleberryho Fina Hubert (Petr Voříšek), z tetičky Polly Apolenka (Iva Janžurová) a tak dále. Novou postavou, která se v knize nevyskytuje, je strýček Václav (Karel Augusta), přednosta místní vlakové stanice. Výrazný prostor má v české verzi místní obecná škola v čele s lehce mimoňským panem řídícím (Petr Nárožný). Třídního učitele Lopatu si zahrál Josef Somr, který byl svého času velmi častým představitelem učitelů (i ředitelů, viz. výše uvedený Pythagoras), přičemž etudu, při které se dívá z okna a zároveň vnímá dění ve třídě, si zopakoval o sedm let později v prvním dílu Básníků. Ve filmu se potkávají motivy převzaté z knihy (hledání pokladu, zmizení a následné zmrtvýchvstání chlapců na pohřbu) s motivy novými (zinscenované dobytí hradu Pokštejna).
Marečku, podejte mi pero! (1976)
Pokud je některý školní film zlidovělou klasikou, z níž národ dokáže citovat hlášky i pozpátku, je to právě druhý společný film scénáristů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka s režisérem Oldřichem Lipským. V hlavní roli mistra v továrně na zemědělské stroje Jiřího Kroupy, který je donucen na stará kolena vystudovat průmyslovku, aby mohl zůstat vedoucím i v novém provozu po modernizaci továrny, zazářil Jiří Sovák, který se tak oproti Kocourovi a Cibulkovi přesunul na druhou stranu barikády. Sovák se zde (stejně jako v televizních Chalupářích) setkal se svým reálným synem Jiřím Schmitzerem, přestože spolu již v té době nemluvili kvůli dopravní nehodě, kterou Schmitzer pod vlivem alkoholu způsobil a zemřel při ní chodec. Ve filmu, kde Kroupa mladší pomáhá svému otci zlepšit prospěch v matematice, však jejich reálná nevraživost není ani v nejmenším poznat. Ve večerní škole pro dospělé (zjevná inspirace humoristickým románem Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád) najdeme celou řadu svérázných figurek jako třídní šprt a snaživec Hujer (Václav Lohniský), věčně opožděný spáč Plha (Josef Kemr) nebo duo vtipálků z první lavice Šlajs a Tuček (Svěrák a Smoljak). Mezi profesory svou životní roli češtináře Hrbolka vytvořil tehdy devadesátiletý František Kovářík, z jehož úst mimo jiné zazní i název filmu.
Bota jménem Melichar (1983)
Když se vysloví jméno Zdeněk Troška, na prvním místě se většině diváků vybaví nesmrtelná trilogie lidových komedií Slunce, seno..., která dodnes při každé repríze trhá rekordy ve sledovanosti a z jihočeských Hoštic, v nichž se odehrává, udělala atraktivní turistickou lokalitu. Necelý rok před prvním dílem trilogie Slunce, seno, jahody (1983) uvedl Troška do kin svůj celovečerní debut, kterým byla tato školní komedie. V centru dění jsou tři žáci základní školy - prvňák Honzík (Martin Šotola), který chce propadnout do školky za svým kamarádem Davidem, jeho starší sestra Jolanka (Regina Zahradníková), která si vypůjčí luxusní kozačky své spolužačky a nemůže je tak lehce vrátit, z čehož má trauma, a osmák Radim (David Rauch), šprýmař a frajírek, do kterého je Jolanka zamilovaná. Leitmotivem filmu jsou krádeže bot a bund v šatně školy, které způsobují nejrůznější peripetie mezi žáky i učiteli. V epizodní roli tělocvikářky jsme mohli vidět Jiřinu Jiráskovou, která v té době mohutně doháněla nucenou absenci na stříbrném plátně z předchozí dekády a objevovala se v mnoha nových filmech v čele se Sestřičkami (1982) Karla Kachyni, v nichž vytvořila jednu ze dvou hlavních rolí.
Jak básníci přicházejí o iluze (1984)
Básnické hexalogii jsem již vloni v listopadu věnoval samostatný speciál, ve kterém jsem jednotlivé díly hodnotil i bodově. Školní léta Štěpána a Kendyho mapují první dva díly. Zatímco však první díl je zaměřen hlavně na prostředí amatérského divadla a ze školy pochází pouze pár scén, ve druhém dílu má Štěpánovo studium medicíny mnohem větší prostor. Z této dvacítky jsou tak druzí Básníci jediní, kteří se odehrávají na vysoké škole. Typy Štěpánových spolužáků jsou však univerzální a můžeme je potkat kdekoliv. Moravák Venoš Pastyřík (Václav Svoboda) je neurotický šprt, černoch Mireček (Joseph Dielle) je naopak pohodář, který školu bere jako velkou party (včetně balení holek, které nenosí "prsenky"), fotografickou pamětí obdařený Honza Antoš z Kolína (Karel Roden) je typický "všeználek" (jakkoliv záhadu s krevním hemoglobinem potřebuje od Štěpána vysvětlit) a Vendulka Utěšitelka (Eva Jeníčková) je femme fatale, která prochází "za lidovku, ale o prsa". Parádní karikaturou škodolibých profesorů je sarkastický asistent Sejkora (Jan Přeučil), přičemž s tímto typem učitelů mám své osobní zkušenosti. Druhým Básníkům jsem vloni dal druhé nejvyšší hodnocení (po následujícím třetím dílu) a i v zde patří k filmům, které měly místo ve výběru od začátku jasné.
Vrať se do hrobu! (1989)
Druhá polovina osmdesátých let se nesla ve znamení perestrojky, která v českém filmu byla jedním z vůbec nejlepších období, jelikož se uvolnily šrouby a konečně byla možná otevřená kritika komunistického systému. Do velké čtyřky perestrojkových satirických komedií společně s Vesničkou střediskovou (1985), třetími Básníky (1987) a Vážení přátelé, ano (1989) patří režijní debut sklepáckého komika Milana Šteindlera, který zároveň vytvořil hlavní roli. Víťa Jakoubek je sociolog žijící běžným rodinným životem. To se však změní, když od svého šéfa (Jiří Vala) dostane úkol - průzkum životních hodnot maturující mládeže. Na gymnáziu je omylem považován za nového studenta, čehož využije k tomu, aby se mezi maturanty dostal. S výjimkou ředitelky školy (Věra Vlčková) jeho skutečnou identitu nezná ani nikdo z profesorů. Zatímco Víťa se s novými spolužáky sbližuje a dokonce mezi nimi najde lásku Evu Málkovou (Klára Pollertová), rodinný život s maželkou Janou (Dana Batulková) se mu začíná hroutit. Film vedle generačního konfliktu nastavuje nepříjemné zrcadlo marasmu upadajícího režimu, zároveň je však nabitý humornými situacemi i hláškami včetně nejslavnějšího maturitního triku "Třináctka, fuj, to nechci!". V epizodní roličce uklízečky se objevila i autorka scénáře, spisovatelka Halina Pawlowská.
Vracenky (1990)
Na vůbec první porevoluční retrofilm "novovlňáka" Jana Schmidta jsem (až mě hanba fackuje) zapomněl v desítce nedoceněných českých porevolučních filmů. Temné období padesátých let je vyprávěné očima malého kluka Honzíka Domnosila (Jan a Martin Morávkovi), který se na počátku filmu vrací společně se svou mladší sestřičkou Petruškou (Karolína Soukupová) z venkovské Kamenice do Prahy za svou těžce nemocnou a psychicky labilní maminkou Vlastou (Jana Špaňůrová), přesvědčenou komunistkou, která to však na rozdíl od mnoha jiných soudruhů myslí upřímně. V první polovině filmu sledujeme především Honzíkovy školní průšvihy a lapálie, druhá polovina je věnována politickým procesům (zejména tomu s Rudolfem Slánským), které způsobí maminčino prozření. Ve vedlejších rolích zářili Oldřich Navrátil jako maminčin partner František Křenek, který je kvůli svém sedláckému původu ke komunismu skeptický, a Leoš Suchařípa jako mstivý ředitel školy Škvára, kterého Honzík při klukovské rvačce omylem pokouše, čímž si vyrobí nepřítele. Černobílý formát dodává filmu na autentičnosti, až by člověk ani nepoznal, že se jedná o film z počátku devadesátých let. Třešničkou na dortu jsou dobové dokumenty ze stavby Stalinova pomníku na Letné, kterému se přezdívalo "fronta na maso". Vracenky jsou zapomenutý klenot, který kromě doby vzniku doplatil i na těžkou konkurenci, která mu o pár měsíců později vyrostla.
Obecná škola (1991)
Onou zmíněnou konkurencí byl celovečerní debut syna slavného otce Jana Svěráka, který se následně dočkal i nominace na Oscara, jehož však Svěrák získal až se svým čtvrtým filmem Kolja (1996). Obecná škola sdílí s Vracenkami především pohled na určitou dobu (tentokrát rok po 2. světové válce) očima malého kluka, přičemž Eda Souček (Václav Jakoubek) představuje alter ego Zdeňka Svěráka, který si zde zahrál svého tatínka. Maminku mu hrála Libuše Šafránková, jejíž výběr dvaceti zásadních rolí si můžete připomenout zde. Stěžejní postavou je však učitel Igor Hnízdo (Jan Tříska, pro kterého to byla comebacková role na české stříbrné plátno 14 let po emigraci), který přebírá rozjívenou chlapeckou třídu, která svou učitelku Maxovou (Daniela Kolářová) přivedla do blázince. Hnízdo vezme třídu pevně do ruky, přičemž se nebojí užít i zakázaných fyzických trestů. Pro chlapce se tak stává autoritou, na kterou nedají dopustit, a to i přesto, že je obelhává svými historkami z protifašistického odboje, zatímco ve skutečnosti byl za války zavřený za zneužívání nezletilých dívek. Tato nejednoznačnost hlavní postavy je typická svěrákovina, kdy dokážeme Hnízdovi odpustit jeho lidské slabosti, jelikož v dnešní době, kdy si děti ke svým učitelům dovolí cokoliv, by podobný pedagog byl potřeba na každé škole. Za zmínku stojí i postava ředitele školy, což byla jedna z posledních filmových rolí hereckého velikána Rudolfa Hrušínského. Z dalších filmů otce a syna Svěráků do školního prostředí částečně zasahují populární Vratné lahve (2007) a prequel Obecné školy Po strništi bos (2017).
Rebelové (2001)
Zařazení jednoho z mála porevolučních filmových muzikálů mezi školní filmy může působit sporně, jelikož ve škole se odehrává cca 11 minut čistého času (včetně dvou písní). Je tu však důležitý prvek, který označení Rebelů za školní film ospravedlňuje - maturita, které je (včetně svaťáku a přípravy na ni) věnována celá první polovina filmu. Příběh lásky krásné maturantky Terezy (Zuzana Norisová) a vojenského zběha Šimona (Jan Révai), který se odehrává v osudném roce 1968, sice končí smutně, jelikož Šimona zavřou a Tereza s otcem (Tomáš Hanák) emigruje, z celého filmu však vyzařuje velmi pozitivní feeling díky známým šedesátkovým hitům (z nichž některé zazněly v originále, zatímco jiné dostaly nový kabát) a pestrým barvám, kterými celý film září. Mezi herci zde byl výrazným objevem především Jaromír Nosek, který hrál dalšího z trojice zběhů Boba a který v pozdějších letech vytvořil celou řadu vedlejších, ale výrazných filmových rolí, například ve filmech podle románů Michala Viewegha (Román pro ženy, Účastníci zájezdu). Po jeho boku jsme zde v roli potřeštěné Bugyny mohli vidět tehdejší přítelkyni režiséra Filipa Renče Alžbětu Stankovou, s níž se Nosek o osm let později setkal i v populárním seriálu Vyprávěj (kde zpočátku rovněž tvořili pár). Šestici hlavních rolí doplnili Slovák Ľuboš Kostelný (Eman) a Češka Anna Veselá (Julča). Výraznou vedlejší roli faráře zde měl letošní čerstvý osmdesátník František Němec, jehož portrét si můžete přečíst zde. Rebelům jako celku jsem se pak věnoval ve druhém dílu seriálu Dirty 2000's, který pojednával o roku 2001.
Gympl (2007)
Do žánru školního filmu vstoupil ve druhé polovině nultých let osobitým způsobem i bývalý sklepák Tomáš Vorel, který svůj šestý celovečerní film situoval na pražské Gymnázium Budějovická, na kterém jsem rovněž absolvoval čtyři roky studia. Petr Kocourek (Tomáš Vorel jr.) a Michal Kollman (Jiří Mádl) pocházejí z odlišných sociálních vrstev, spojuje je však vášeň pro graffiti, díky němuž zažívají neskutečný adrenalin, ale zároveň se dostávají do konfliktu s policií i se školním řádem. Mají štěstí pouze na svého třídního Tomáše (Tomáš Matonoha), učitele výtvarné výchovy, který má pro své studenty pochopení a dokonce s nimi jednu dobrodružnou výpravu podnikne. Gympl osciluje mezi společenskou satirou tvrdě kritizující poměry ve školství i nerovný přístup ke studentům (není těžké uhodnout, kterého z chlapců vyloučí a kterému naopak všechno projde) a pro Vorla typickou groteskou, v níž jsou profesoři v čele s pragmatickou ředitelkou (Eva Holubová) pojati jako komické figurky (Milan Šteindler, Jiří Schmitzer, Martin Zbrožek). Silné je rovněž obsazení rodičů (Zuzana Bydžovská, Ivana Chýlková, Jan Kraus, Tomáš Hanák). Gympl se o sedm let později dočkal pokračování Vejška, která se však ve škole odehrává jen minimálně, pročež jsem ji do dvacítky nezařadil.
Venkovský učitel (2008)
Třetí celovečerní film sociálně orientovaného režiséra Bohdana Slámy se již tradičně odehrává na chudém venkově, na který právě přišel z Prahy nový učitel Petr Odehnal (Pavel Liška), který se rozhodl utéct od své minulosti a začít znovu tam, kde jej nikdo nezná. Náhodou zde potkává svou bývalou studentku Báru (Tereza Voříšková) a zároveň poznává jejího kluka Láďu (Ladislav Šedivý) a jeho matku statkářku Marii (Zuzana Bydžovská), která se do Petra zamiluje, avšak netuší, že on je homosexuál a miluje jejího syna. Situace se ještě více zkomplikuje, když Petra navštíví jeho expřítel (Marek Daniel), s nímž zpátky do Prahy uteče i Bára. Petr se následně začne sbližovat se zoufalým Láďou, kterého doučuje matematiku, což se naruší, když se Petr pokusí Láďu znásilnit. Toto vesnické drama na jedné straně vzývá k toleranci k odlišnostem a k umění odpustit, na druhé straně však nikoho jednostranně neidealizuje ani neodsuzuje a nabízí komplexní postavy z masa a kostí. Osobně považuji tento snímek nejen za nejlepší Slámův film, ale za jeden z nejlepších českých filmů první dekády nového milénia.
Občanský průkaz (2010)
Třetím zástupcem divadla Sklep po Šteindlerovi a Vorlovi, který svůj film alespoň částečně zasadil do školního prostředí, byl počátkem desátých let režisér, producent a herec Ondřej Trojan, starší bratr známějšího Ivana Trojana. Občanský průkaz, který vznikl na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha, patří do široké skupiny hořkých retrokomedií, mezi nimi se však řadí rozhodně ke špičce. Děj filmu se odehrává v sedmdesátých letech a sledujeme osudy čtyř kamarádů Petra (Libor Kovář), Vency (Matouš Vrba), Aleše (Jakub Šárka) a Míti (Jan Vlček), kteří právě získávají občanský průkaz a na jeho předávání si znepřátelí přítomné policisty, když rotnému Pačesovi (Václav Kopta) zmrzačí ruku. Středobodem jejich zájmu je rocková hudba a samozřejmě i holky. Pátou hlavní hrdinkou je mladá a krásná třídní učitelka Lenka Pivoňková (Kristýna Boková), kterou chlapci bezmezně milují a na níž se podepíše krutost socialistického školství, přičemž je absurditou, že v kárné komisi sedí i "soudružka kuchařka". Na půdě školy se však odehrává jen první polovina filmu. V té druhé dostávají velký prostor i Petrovi rodiče (Martin Myšička, Anna Geislerová), kteří se pokusí o emigraci, což se jim nepodaří, z čehož otec dostane mrtvici. Následně pak sledujeme, jak se chlapci snaží zoufale získat modrou knížku, což jeden z nich (Míťa) odnese životem. Spolu s našimi hrdiny tak poci´ťujeme marnou touhu tehdejší mládeže po svobodě, která v době nejtužší normalizace nebyla samozřejmostí, což mimo jiné ve filmu ilustruje i policejní razie na koncertě undergroundové legendy Plastic People Of The Universe.
Učitelka (2016)
Do školního prostředí částečně zasahovaly i filmy ostříleného tvůrčího dua Jan Hřebejk - Petr Jarchovský (Pelíšky, Pupendo), avšak později vytvořili jeden čistě školní film, který je benjamínkem této dvacítky. Jedná se o koprodukční slovensko-český film, který se odehrává v Bratislavě na počátku osmdesátých let a byl inspirován skutečnou událostí. Hlavní antihrdinkou je Mária Drazdechová (Zuzana Mauréry), na první pohled laskavá učitelka, která zavrženíhodně zneužívá své žáky i jejich rodiče k vlastnímu prospěchu. A když jí rodiče odmítnou poslušnost, mstí se na jejich dětech, což nadanou gymnastku Danku Kučerovou (Tamara Fischer) dovede až k pokusu o sebevraždu. Její rodiče (Csongor Kassai, Zuzana Konečná) podají na učitelku stížnost a ve filmu sledujeme schůzi rodičů s ředitelkou školy (Ina Gogálová), kde se přítomní rozdělí na dva tábory. Jelikož je Drazdechová zároveň i místní předsedkyní KSČ, je těžké se jí dostat na kobylku. Toto mrazivé drama, které svou "divadelní" formou (podobně jako pozdější Vlastníci Jiřího Havelky) v mnohém připomíná legendární americký film Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), tak pojednává o zkoušce lidského charakteru a schopnosti postavit se zlu čelem. Převážnou část obsazení tvoří slovenští herci, výjimkami jsou pouze již zesnulý Martin Havelka a zřejmě nejobsazovanější český herec posledních let Ondřej Malý.
Zdroj: Wikipedie, ČSFD, FDb.cz; Foto: Filmové studio Barrandov, Bontonfilm, Falcon, RTVS